Katarzyna Gattnar: Kultura má potenciál Karvinou rozvíjet

Umělkyně, básnířka, éterická bytost, ale také čerstvá absolventka karvinské Obchodně podnikatelské fakulty Slezské univerzity v Opavě, pořadatelka kulturních akcí a ředitelka neziskové organizace Karviná 2000, která bere oživování umělecké sféry v Karviné jako své poslání.

Katarzyno, pamatuji si tvé začátky dobrovolničení v neziskové organizaci Bez mámy, Amnesty International nebo v Mládežnické radě města. Pořád ještě ráda dobrovolničíš?

Pořád k tomu mám vztah, ale už se tomu věnuji méně. Teď například koordinuji mezinárodní dobrovolníky pro organizaci Petrklíč, snažím se vést vlastní neziskovou organizaci, pořádám nejrůznější akce, učím a… Raději to tam nepiš všechno (smích). Zkrátka nerada dělám jenom jednu věc. Dokážu vše propojovat, baví mě přemýšlet strategicky. Všechno, co dělám, spojuje umění, kultura a neziskový sektor. To, co jsem dřív dělala jako dobrovolnice, se mi dnes daří spojovat a živí mě to. Cítím svobodu v tom nemuset se pojmenovávat a škatulkovat jedním titulem, jedním povoláním. Věřím, že jdu intuitivně správným směrem. 

… k tomu ale stále studuješ, že?

Tyhle zkušenosti jsem doplnila o vzdělání. Před rokem jsem dokončila OPF v Karviné, ale ani vysoká škola mi tak nějak nestačí jedna, a tak jsem pustila do studia dalšího navazujícího magisterského oboru – Produkce v kulturních a kreativních odvětvích na Fakultě umění v Ostravě.

Jakou roli ve tvé budoucnosti bude hrát Karviná?

Většina toho, co jsem doteď dělala, byla spojená právě s Karvinou. Baví mě tady lidi provázet, ráda o městě mluvím, vysvětluji, proč tady ráda žiji a že tady ráda žiji a snažím se vyvracet názor, že tu není žádná kultura. Ona tu je, jen potřebuje více podpořit, a právě vzdělávání v oblasti kultury je jedna z věcí, kterým se věnujeme v rámci neziskové organizace Karviná 2000.

Představíš nám blíže neziskovou organizaci Karviná 2000?

Ráda. Byla založena v roce 1999 a vznikla z iniciativy lidí, kteří zde chtěli dělat kulturní aktivity, ale také, a tehdy vlastně především, z potřeby přispět k lepšímu zdraví obyvatel Karviné – vyvažovat efekty těžby na zdraví. Jednalo se například o ozdravné pobyty dětí v jeskyních nebo u moře. Já byla shodou náhod jedním z těch dětí a později mi zakladatelé dali možnost organizaci vést. Byla to dlouhá cesta, ale viděli ve mně potenciál a já si toho vážím. Dnes se naše organizace zaměřuje více na akce v oblasti kultury. 

Například jsme přibližně před osmi lety začali pořádat festival kultury a zejména výtvarného umění s názvem Konverzace uměním, který se opakuje každé dva roky. Poslední ročník zahrnoval pět výstav, 40 výtvarníků a asi dvacet bodů doprovodného programu. Zorganizovat takovou akci není zrovna malé sousto a jednoduchá záležitost. Naštěstí však máme mnoho skvělých partnerů, jako Městský dům kultury, Základní uměleckou školu B. Smetany, Regionální knihovnu, nově i iniciativu Dokořán a další. Jsem ráda, že se nám takto daří organizace spojovat, to vše je možné také díky podpoře města. 

Jak takový festival kultury vypadal? 

Hlavními hvězdami byli výtvarníci a osobnosti našeho regionu. Zkrátka lidé, kteří už tu dlouho tvoří, a jejich dílo. Každý ročník se vystavují pouze nové malby. Skvělá je už tradičně spolupráce se Základní uměleckou školou, která v rámci doprovodného programu pořádá například klavírní vystoupení studentů. Z posledního ročníku bych ale vypíchla představení Koláž, kde žáci doplnili výstavu fotografií Fotoklubu Karviná pohybovými i recitačními improvizacemi. Ve spolupráci s Regionální knihovnou Karviná se pak na Lodičkách konala akce Karviná Art, v rámci které, si lidé mohli vyzkoušet různé umělecké techniky. Promítali jsme také film O zaniklé Karviné místní produkce Art Klapka, z.s., snažili jsme se mít zastoupené všechny formy umění.

To zní jako vydařená událost. Co plánujete dál?

Jsme nadšení z toho, že se nám podařilo získat podporu pro náš projekt Youth  Canvas – plátno pro mladé, financovaný z programu Erasmus+. V Karviné by díky němu mělo vzniknout kreativní centrum pro mládež a potažmo i pro veřejnost, kde by se lidé mohli s kulturou setkávat. Je to strategické partnerství s polským partnerem – Chorzowskie Centrum Kultury, u nějž takové místo pro mladé už existuje. Tady v Karviné teď pro něj hledáme vhodné místo. 

Součástí projektu je i shadowing, během léta se tedy pojedu od partnerů inspirovat a stanu se „stínem“ ředitele partnerské instituce. Polsko má přece jen mnohem delší tradici podpory Karviná 2000 se teď vrací k aktivnější činnosti, je v procesu přerodu a takové zkušenosti nám věřím velmi pomohou. 

Máš pro oblast kultury a umění v Karviné nějaký dlouhodobý cíl?

Trochu cíl a trochu sen. Přála bych si otevřít v Karviné prostor, ve kterém se budou střídat různé výstavy, eventy. Tím cílem je pak vytvářet mezi návštěvníkem a uměním dialog, tak, aby v nás něco po návštěvě zůstalo, budovat vnímavost vůči umění. Vycházet s tím lidem vstříc.

Jak vidíš Karvinou v posledních pěti letech?

Nejsem asi úplně objektivní, protože žiji v bublině aktivních lidí, kteří chtějí měnit svět kolem sebe, ale myslím si, že Karviná je dobré město pro život. Zelené, příjemné a plné příležitostí. Kdo tomu jde trochu naproti, najde všechno, co hledá, kousek od Ostravy. Vzniká spousta nových iniciativ jako Slivkafé, Farma domů, Happy Heart House atd. Podle mě je město spíše otevřené dialogu, iniciativám a nápadům, jen to lidé tak nějak neví. S městem se dá mluvit, jen lidé nejsou zvyklí to dělat.

Spousta mladých z města odchází, ty zůstáváš? 

Ráda si občas odjedu nebo odletím, ale ještě raději se vracím. Nejen proto, že tady mám kořeny a rodinu. Přemýšlela jsem, proč jsem se ze všech míst narodila zrovna tady a mám dojem, že vnášet sem umění či poezii je mi posláním. Klidně budu za tu divnou, když to ostatní inspiruje. (smích)

Kdybys měla napsat báseň o Karviné, co by v ní nesmělo chybět? 

Asi hořkost. Tu v sobě my místní máme – a je pochopitelná po několika generacích těžkého hornického života. Snažila bych se do ní přenést ten pocit, kdy plaveš v Karvinském moři a vidíš zatopené doly. A máš to vědomí, že ty doly tam stále jsou, a že tam, kde jsem já, byly něčí domy. Napadá mě slovo poupě, přerod v něco nového, kdy se hořkost pomaličku mění v naději.

Když už jsme se tak zasnili, jaká bude Karviná za 10 let?

Čistá, barvitá, přijímající a otevřená různorodosti. Tepající, živá a svobodná.

Jan Dittrich


Nezařazené

Petra Kühnelová: Nuda v Karviné? To neznám, ukažte, můžu ji vidět? 

Talentovaná zpěvačka, herečka, výtvarnice, budoucí právnička se zálibou v kriminalistice a fyzice. Taková je Petra Kühnelová, mladá slečna z Karviné, která spolu s několika dalšími žáky získala ocenění primátora „nejlepší deváťák“ za svůj dlouhodobý prospěch. Určitě o ní ještě uslyšíte.

Petro, jak se člověk stane nejlepším deváťákem a co proto musí udělat?

Oficiálně jsem ocenění od pana primátora dostala za dlouhodobý vynikající prospěch. Není to ale jenom o známkách. Je to o všem, co člověk dělá navíc. Jak aktivní je ve školních projektech i mimo školu. Například projekt paměti našich sousedů, ten mě hodně bavil. Navštěvovali jsme jednoho z pamětníků v našem městě, poslouchali jejich příběhy a zaznamenávali je pro ostatní v budoucnu. Byla jsem i ve školním parlamentu a starala se o svoji třídu, k tomu zpívám, jak sólově, tak ve sboru Permoník a amatérsky hraji divadlo. Tak nějak neumím dělat jen jednu věc nebo se jen doma nudit a ono se to nasčítá. 

Všechno to zní zajímavě, chceš se něčím z toho živit? Jaký máš plán do budoucna?

Dala jsem si přihlášku na Gymnázium Karviná, ale taky na soukromou školu PRIGO v Ostravě. Ostrava se mi zatím líbí víc hlavně proto, že tam můžu složit mezinárodně uznávanou IB maturitu a škola také více spolupracuje s okolím, firmami a podobně. Ráda bych pak pokračovala na práva, asi do Olomouce, ta mě taky moc zaujala a zároveň nechci být daleko odsud. Na základě mých zájmů a výsledků mi taky následně doporučili vysokou školu v Amsterdamu, obor kriminální práva, takže kdo ví… Ale vrátím se. Mám tady rodinu, sbor, mám to tu ráda. Karviná podle mě není dobré místo pro pravý studentský život, ale později když se chcete usadit, je pro to Karviná skvělá. Nic není daleko, spousta zeleně (i když já bych ráda ještě více a rozmanitější), je tady fajn kino, všechno pro rodinný život, ale pro mladé toho moc není.

Co pro mladé ti tady vlastně chybí? 

Například střední školy. Ne, že by jich tu bylo málo, ale tak jak je znám já a podle toho co, o nich vím, všude se učí stejně. Tak trochu zastaralým způsobem. Místní školy ještě nepřijaly moderní trendy a způsoby a nemají tolik návazností na praxi a spoluprací s vysokými školami. A pak by to chtělo taky nějaký klub. Nemusí to být jen diskotéka (i když i ta by byla fajn), ale i něco pěkného, klidně tematického, kam se dá zajít posedět a pobavit se.

Petro, často si povídám s lidmi o generaci staršími, ale vidíš i ty změny ve městě?

Určitě jo, i když já nejsem člověk, který by se moc toulal venku (smích). Moje cesty jsou většinou „park – Corso – domů“ a pak většinu času trávím na „ZUŠce“, ale rozhodně změny vidím. Třeba se předělává bazén, který už byl otřesný, staví se nový skate park, který moji kamarádi a známí chválí, lodičky, tam chodíme často, nebo dětské hřiště v parku. Oproti tomu, jak to vypadalo dřív, je to moc fajn. Dřív jsme si říkali: „Hej pozor, tam je blbá deska“, nebo „tam nešlapej“ a teď je to moc fajn. Už to není pro můj věk, ale občas se taky sklouznu (smích). Otevírá se tu spousta podniků a kaváren, ale chtělo by to něco pro mladé, jak už jsem říkala. Jinak mám pocit, že pokaždé když se odněkud vrátím, otevře se něco nového. Kamarádky mi říkají pojďme tam nebo onam a já na to vždycky kdeže? Je to fajn.

Už jsme to trochu nakousli, že zpíváš v Permoníku. Co to pro tebe znamená a jaké to bylo v New Yorku?

Permoník je moje srdcovka, v posledních letech mi sbor zabral tolik času, že už je to pro mě automatická součást života, bez které si ho neumím představit. I když občas „mrmlám“, když musím na zkoušku, neumím si představit, co jiného bych dělala. Když mě vybrali pro cestu do New Yorku, měla jsem ohromnou radost. Počet těch, kteří mohli jet byl omezený. Znamenalo to ale taky tvrdě si tu příležitost odpracovat. Můžu jet, ale musím se hodně snažit. Přibyly další zkoušky, i v neděli, museli jsme se naučit novou choreografii i příběh. Byl to stres, ale kdyby to bylo třeba, za zážitky z New Yorku bych podstoupila dvakrát takový.

New York je opravdové velkoměsto, všude vysoké mrakodrapy, velké domy, sochy, úplně jiná kultura i lidé, wau. Asi nejvíc mě ale dostala Carnegie Hall samotná. I když naše vystoupení tam byl obrovský stress, pro mě to byl i hřejivý pocit – teď jsem tady já a na takovém slavném místě lidem v publiku s ostatními předávám příběh a rozezníváme sál. Jako sbor jsme už dříve vyhráli možnost uvést právě tam premiéru nové písně skladatele jménem Alec Schumacker. Byl tam s námi, zkoušel s námi, byl neuvěřitelně milý a jednal s námi jako s kolegy, profesionály, ale i jako s kamarády. To bylo super. Stejně tak workshop s jednou porotkyní soutěže, která nás učila, jak správně dýchat, a další věci. Bylo to skvělé. A co teprve noční Time Square, to slavné místo, které znám ze všech filmů. Tolik lidí v osm hodin večer jsem ještě nikdy neviděla, ty barvy, hudba, zvuky. Byl to zážitek. 

K tomu všemu opravdu zvládáš ještě divadlo?

Určitě. Máme divadelní skupinu Divoši a nedávno jsme poprvé odehráli veřejné divadelní představení s názvem Muž jménem Ove, podle stejnojmenné knihy. Představení mělo 45 minut, což je pro nás amatéry hodně velké divadlo. Ještě k tomu se konalo jako součást velkého divadelního a baletního večera v domě kultury v Karviné a povedlo se. Rozhodně to není naposledy. Příští rok bychom rádi s představením zajeli někam na přehlídku, ale tentokrát s kompletně naším představením. Je nás 10 divochů a těšíme se na to.

Prosím tě, Kde bereš motivaci a energii pro to všechno?

Já nevím (smích). Prostě to tak mám, nechci jen sedět a nudit se, když můžu dělat tolik věcí. Jedna mi nikdy nestačí. Nedávno jsem nad tím přemýšlela a přišla jsem na to, že chci mít co vyprávět. Chci mít vzpomínky a příběhy, jaké mi vyprávěli rodiče nebo třeba babička, a předat je dál, až jednou budu mít své děti nebo bavit lidi okolo.

Vypadá to, že máš velké plány a docela jasno. Tušíš, jak to bude všechno vypadat za 10 let?

Snad už budu mít dostudováno a budu mít vlastní byt, ale sedět v něm nebudu (smích). Chci ještě cestovat a poznávat svět. Karviná by mohla být modernější, více pěkných opravených budov, jako ty na náměstí. Když jsem teď přijela a zašla na náměstí, říkala jsem si: „Počkat, tady je něco špatně. Kde je ta ikonická zelená síť…?“ To se povedlo a mohlo by se stát s dalšími budovami v Karviné. Taky by mohla být ještě zelenější a květinová, barevná a zase plná lidí jako dřív.

Jan Dittrich

Nezařazené

Marek Szweda: Karviná potřebuje více bojovníků, kteří neutečou z boje a zůstanou

Marek Szweda je Karvinský drak, a tak trochu Bruce Lee. Je také filozof a kouč. Dosáhl černého pásu v kung-fu, mnohem důležitější je však pro něj osobní rozvoj a životní filozofie s tímto bojovým uměním spjatá. Rád lidem pomáhá najít tu správnou cestu a poznat sama sebe.

Marku, když jsem o tobě hledal informace, nebyl jsem si jistý, jestli nejste v Karviné tři. Jsi opravdu jeden?

Bojovník, filozof a kouč. To jsou tři role, ke kterým jsem dospěl, a dá se říct, že mě dnes určitým způsobem definují. I když se to nemusí na první pohled zdát, všechny tyto role jsou součástí kung-fu. Žiji tím už od dětství díky svému otci, který tady v Karviné kdysi založil zájmový kroužek pro studenty Střední odborné školy ochrany osob a majetku a na jeho základě pak vznikl klub, který teď spolu vedeme – Dragon club Karviná. Díky tomu, že se bojovým uměním věnuji celý život, postupně otevírám různé dveře a poznávám všelijaké nové aspekty kung-fu i sám sebe. Pořád je, co se učit a samotný boj je jen jedna ze součástí tohoto umění. 

Jak vypadaly tvé začátky? Chtěl si být bojovník jako Bruce Lee?

Začal jsem, když mi bylo asi šest let. To jsem vlastně byl v první třídě a otec v té době už vedl kroužek pro děti na naší základní škole. Takže jsem začal cvičit jako malý, ale vůbec mi to nešlo. Nebyl jsem talent od přírody. Musel jsem tvrdě makat, abych se vypracoval a došel až k černému pásu. Ovšem, když člověk má inspiraci přímo u sebe doma, kdy váš blízký trénuje každý den, rádi se k němu přidáte. Bruce Lee má svůj vlastní bojový styl, který z kung-fu vychází, spíše jsem ale chtěl být jako táta.

Když bych chtěl jít podobnou cestou, musím začít jako dítě, nebo to jde i později? 

Dá se začít v každém věku. Jen záleží na tom, který aspekt kung-fu tě zrovna bude zajímat. Jak se říká, nikdy není pozdě začít. Když člověka něco přitahuje, věk by v tom neměl hrát žádnou roli. V září chystáme velký nábor, tak můžeš dorazit a vyzkoušet, zda je to pro tebe to pravé.

Jak vlastně Dragon Club funguje teď, co nabízí a komu je určený?

Kořeny našeho klubu sahají do roku 1995, odkdy prošel mnoha změnami a vychoval mnoho skutečných bojovníků. Dnešní Dragon Club je zázemím pro ty, kteří se chtějí zdokonalovat. Je to vlastně taková rodina, kde se člověk cítí dobře. Bojová umění, jóga a meditace. To jsou tři hlavní směry, kterým se aktuálně věnujeme. Lekce Kung-fu jsou zaměřené na komplexní rozvoj jak dětí, tak i dospělých. Meditace vedou ke zklidnění a pochopení sebe sama. Jóga pak zajišťuje pevné zdraví a životní stabilitu. Od září plánujeme velký nábor do všech našich aktivit, tak se zájemci mohou podívat na náš web www.dc-akademie.cz do sekce Dragon Clubu, kde najdou veškeré aktuální info. Kromě toho pořádáme i festival Dragon Cup, což je spojení mezinárodní soutěže v bojových uměních s ukázkami ozbrojených složek České republiky. Všichni návštěvníci tak mohli krásně vidět, k čemu jsou bojová umění v praxi, a třeba si i popovídat o reálných situacích, které zažili policisté a vojáci. Dále během léta pořádáme příměstské tábory pro děti a v září pak víkendový pobyt s jógou. Jinak během roku máme různé workshopy pro veřejnost.

Máš pří vedení klubu a zlepšování se ve tvých dovednostech čas dělat ještě něco jiného?

Jsem teď na volné noze. Věnuji se bojovým uměním, józe, meditacím a „pracovně“ masážím. Celkově se snažím pomáhat lidem, kteří mají zájem o změnu a chtějí nahlédnout trošku hlouběji do toho, jak život vlastně vnímají. To je určující v mnoha ohledech. Teď pracuji na tom, aby všechny znalosti našeho klubu existovaly v online podobě, a mohli jsme tak nabídnout lidem výuku bez nutnosti dojíždění. Nápad už mám v hlavě přes rok. Základ webu funguje a teď dávám dohromady bohatý obsah. Kromě toho si se mnou může kdokoli přijít o víkendu zacvičit jógu na Lodičky.

Vypadá to, že v Karviné se vyučuje mnoho bojových umění a sportů. Je to tak a jsou Karviňáci bojovníci?

Je to tak. V Karviné je kung-fu, taekwondo, box, judo, aikido, karate, MMA, … Ale pozor na to. Ve skutečnosti platí, že když je člověk vyrovnaný, vlastně nepotřebuje bojové umění používat a je to jen způsob, jak kultivovat své dovednosti, charakter a budovat pevné zdraví. Některá bojová umění jsou zaměřená jen na souboje, jiná jsou zase komplexní a jdou více do hloubky. To například považuji za největší přínos právě u Kung fu. 

A to je třesně ten rozdíl. I když se tu učí mnoho bojových umění, opravdových bojovníků není v Karviné tolik, kolik by si město zasloužilo a já bych si přál. Část lidí prostě raději uteče, 

jakmile to nevypadá dobře, než aby se to tady snažili změnit. 

Ty máš ale v plánu zůstat a bojovat tady dál, je to tak?

Všechno, co mám aktuálně v plánu budovat, je tady v Karviné. Je to moje rodné město, které mám rád a nic mi tady k životu nechybí. Nechci se někam zbytečně hnát za lepšími podmínkami, ale naopak si ty podmínky vytvořit tady. Je ale velice důležité poznávat okolí a svět a přinášet pak novinky a jiné pohledy sem. Nejen sedět v Karviné. Byl jsem třeba v Číně v Šaolinu, kde jsem měl možnost meditovat, učit se a cvičit s tamními mnichy, což byl pro mě nezapomenutelný zážitek a zároveň velké poznání, že na tom, jak člověk žije, opravdu záleží mnohem více než na tom kde.

Vidíš v našem městě nějaké změny v poslední době?

Vidím a jsou velice pozitivní. Čím dále více akcí, třeba jen díky Iniciativě Dokořán, všechno se renovuje – náměstí, bazén, kino, sportoviště… Přijde mi, že tady máme tolik sportovišť, kolik nemá většina měst v ČR vzhledem k rozloze. Roste to tu jako houby po dešti. A hlavně náš park s karvinským mořem, to je prostě inspirace sama o sobě.

Je naopak něco, co nám tu chybí?

Mladí bojovníci, kteří mají nějakou vizi a jdou si za ní. Často odejdou ve chvíli, kdy musejí hledat první zaměstnání, protože to není jednoduché a hned. Ale právě lidi s nápady, inovativní podniky a moderní trendy tady potřebujeme. Jinak budeme jen historickou lokalitou. Třeba když se spojí sport a lázeňství je to ideální kombinace, se kterou by se tady dalo hodně pracovat.

Vidíš v tom spojení nějakou konkrétní příležitost?

Ano. Dalo by se tady vytvořit úžasné centrum pro sportovce, kde by se mohli rozvíjet v daném sportu, s profesionální zdravotní a rehabilitační péčí. Sestavit takový komplexní program péče z toho, co tu už máme. Je tady spousta odborníků z lázní, zdravotnictví i ze sportu. Větší provázání a takový „městský“ program pro profesionální sportovce by mohl být něčím unikátním v kraji i v Česku. Jen chtít a začít budovat něco, co má smysl.

Kdybys teď zameditoval nad tím, jaká bude Karviná za 10 let, co ti proběhne před očima?

Futuristické město plné projektů zaměřených na komplexní rozvoj lidí s péčí o jejich zdraví a s tím spojeným rozvojem krajiny, kde Eden Silesia bude určitě nepřehlédnutelnou dominantou. Bude to město, kde mají mladí motivaci a vizi do budoucna. K takovému místu chci přispět – místu, kde má smysl plnohodnotně žít a tvořit smysluplné projekty.

Napsal: Jan Dittrich

Nezařazené

reBARBORA open music, budeme tam

🤟Karvinští srdcaři nesmí chybět! Své místo budou mít ve společném stánku s Business Gate. Zastavte se ze námi najít jehlu v kupce sena, poslechnout si příběhy místních podnikavců a trochu nahlédnout do budoucnosti města.😉

Nezařazené

Michael Sikora: V Brně je fajn, v Praze blaze, ale Karviná jsou kořeny a vrátit se mi dává smysl

Michael Sikora je mladý rodák z Karviné, který se už na střední škole aktivně zapojoval do komunitního života v Karviné, a to hlavně jako člen spolku Dokořán. Po maturitě se rozhodl z Karviné odejít za studiem a zkušenostmi „do světa“, tedy Brna a Prahy. Teď o 10 let později se rád vrací a ukazuje, že to jde a má smysl.

Michaeli, jsi rodák, ale město si opustil poměrně záhy. Jak sis udržel spojení?

Ano. Vyrostl jsem tady, chodil na gymnázium v Karviné a v roce 2008 se připletl k iniciativě Dokořán, kde se z nás zformovala dobrá parta. V roce 2011 jsem se po maturitě odstěhoval do Brna s tím, že půjdu studovat mezinárodní vztahy. S Karvinou jsem ale zůstal spojený.

Jezdil jsem zpět hlavně v létě v čase prázdnin, kdy se toho na lodičkách děje nejvíce. Zapojoval jsem se do všeho a postupně se vypracoval na pozici „radního“. Spolek Dokořán má svoji strukturu a pokud máte zájem, zápal a nebráníte se novým zkušenostem, můžete se dostat k zajímavým věcem. Pro mladé je to skvělá zkušenost a praxe. Zbytek času jsem trávil v Brně a sbíral zkušenosti třeba i na stáži u ministerstva zahraničí. 

Postupně ubývalo času, který jsem mohl věnovat aktivitám v Karviné, ale vždy jsem byl v kontaktu třeba v roli poradce nebo výpomoci pro vedení a ostatní z Dokořánu. Po tom, co jsem v Brně dostudoval nakonec vlastně úplně jiný obor zaměřený na energetiku, protože politika v mezinárodních vztazích mě nebavila (smích), se objevila příležitost pracovat pro velkou konzultantskou společnost v Praze. Nakonec jsem měl i vlastní tým a pracovali jsme na zajímavých, velkých projektech jako zavádění chytrých sítí, alternativní mobilita, velké energetické přeshraniční projekty a podobně.

Pět let v Brně, pět let v Praze a zpět do Karviné, proč? 

Covid toho hodně změnil. Mně osobně změnil vnímání toho, co dělám, proč to dělám a co bych dělat chtěl. Je to takový ten pocit: „Praha dobrá, práce dobrá, výplata dobrá, ale něco tomu chybí.“ Chystá se tu teď spousta zajímavých věcí v souvislosti s pohornickou transformací a pomáhat rodnému městu díky zkušenostem z Prahy, Brna a jiných evropských měst mi dává smysl. Smysl je vlastně to „něco“, co mi chybělo. Práce nemůže být jen o penězích. Takže jsem zpět, žiji tady. Pracuji tady jako konzultant na volné noze, pomáhám městu například s chystanou rekonstrukcí koníren nebo energetickými projekty a něco dělám i pro Pražáky, většinu času pěkně z Karviné. K tomu v rámci Dokořánu mám na starost strategii a rozvojové projekty.

Vidíš po těch deseti letech „ve světě“ změny v Karviné?

Vnímám pozitivní posun. Sice trochu opožděně za Ostravou třeba, ale posouváme se.

Za prvé, volný čas. Dokořán – když jsme kdysi přebírali areál lodiček, měli jsme ambici z toho udělat něco, kde to bude žít, kde se budou konat velké koncerty atd. Časem jsme přišli na to, že více menších akcí funguje lépe, ale i tak jsme netušili, kam až se dostaneme. Dnes jsme akcemi známí v celém regionu a těší nás to. Nejen lodičky, ale celé město v posledních letech ožívá. Je tady co dělat a jak trávit čas. Už to není tak, že pro všechno je třeba někam jezdit. Spíš, Ostrava je kousek, tak proč občas nezajet. Mění se i gastro, je si kam zajít na něco dobrého a zjistil jsem, že tu máme i barbershop. 

Za druhé, práce. Před deseti lety by tu pro mě práce nebyla. Teď ji můžu dělat online a v Karviné mám například Business Gate (Městské coworkingové centrum) odkud můžu za pár korun měsíčně pracovat. Na druhou stranu, je potřeba hlídat si odliv mozků a klidně lákat zpět ty, kteří odešli. Ukázat jim to, co teď Karviná nabízí nebo třeba to, že mají možnost tady vymýšlet, budovat a zlepšovat město.

Jako strategický mozek Dokořánu, prozradíš, na co se můžeme těšit?

Máme tři takové směry. Jedním jsou živé lodičky v létě, druhým rozhýbat komunitu i v zimě a třetím oživit místa, která o život přišla, což je tady pohornická krajina.

Všechno, co už znáte, bude mnohem větší (smích). Například gastro festival „Smacznego“ bude ještě větší než v loni a těšit se na něj můžete 2.7.2022. Restauratéři a foodtrucky se nám už ozývají sami, že by chtěli přijet. Chceme, aby se takovými akcemi Karviňáci mohli chlubit. Dobře víme, že venkovní prostor má svá omezení, proto spolupracujeme s městem Karviná na projektu rekonstrukce starých koníren. Čeká nás ještě dlouhá cesta, když se ale všechno povede, komunitní život v Karviné – setkávání a zajímavé akce – už nebude muset každý rok usnout zimním spánkem, než se zase otevřou lodičky. To ale pořád není všechno. Rádi bychom se různými projekty zapojili i do oživování pohornické krajiny, kde spolupracujeme s POHO2030 a něco už chystáme.

Co sis z Prahy a Brna přinesl do Karviné a co sis naopak s sebou nesl tam?

Z Karviné jsem si s sebou nesl hlavně mluvu (smích). To bylo vždycky jasné na první dobrou, ale taky Karvinskou náturu – upřímnost a přímočarost. Velkou výhodou mi byly zkušenosti z dobrovolnické práce pro Dokořán, kde jsem se naučil pracovat, mít nějaký řád a dívat se na věci z nadhledu. Co si naopak do Karviné přináším, jsou velké zkušenosti a hlavně kontakty. Když někoho potřebuji, vím, za kým jít a komu zavolat, nejen tady, ale právě v Brně a Praze. Networking (setkávání se s lidmi z různých oborů) je dneska strašně důležitý.

Vidíš v Karviné příležitosti, kterých by bylo dobré se chopit?

Už jsem to načal. Lidi a mozky z města budou odcházet a není to špatně. Nejde je tu držet. Potřebují nabrat zkušenosti. Bylo by ale dobré více pracovat na tom, aby měli motivaci se vracet nebo neztratili kontakt a jen někteří opravdu neodešli. Klidně přímo oslovit komunikací, připomínat kořeny a ukazovat posun města nebo rovnou cílenými pobídkami. Udělat z Karviné něco jako balíček benefitů. Kdy říkáme, víme, že penězi tě nepřilákáme, ale podívej, jaké možnosti tu máš. Levně bydli, pracuj v pěkném coworkingu, užívej si klidu, zeleně a třeba lodiček. Potom je to podpora rozvoje služeb, podnikání a podnikavosti. Vlastně ještě tu máme spoustu zastaralých objektů, nevyužitých brownfieldů a budov, se kterými by se dalo lépe pracovat.

Ty si byl taky takovým mozkem na útěku, co bys vzkázal těm dnešním? 

Řekl bych, jdi do světa, ale vrať se, protože tu máš spoustu možností se realizovat i klidný život. Pořád existuje spousta věcí, které jinde jsou a tady ne, a tím pádem příležitostí, kterých se můžeš chopit ty s menší konkurencí než v Praze.  

Jak si představuješ Karvinou za 10 let? 

Bude městem lehkého průmyslu, moderních technologií a služeb. Infrastrukturu tady máme, jen ji využijme, opravme, zmodernizujme. Nemusíme nic moc stavět. Bude tu živo a nabídkou služeb si vůbec nezadáme s Ostravou nebo Prahou. V žebříčku měst podle kvality života nebudeme druzí od konce, ale od začátku nebo minimálně uprostřed. 

Jan Dittrich

Michaela Smyčková a Veronika Fišerová: Tak trochu jiný obchůdek pro dospělé, který nás baví 

Míša a Veronika se před časem rozhodly otevřít v Karviné pivotéku se spoustou netradičních dobrot pro gurmány. Zdravá výživa to zrovna není, ale každý zvědavý nebo mlsný jazyk si tu přijde na své. 

Jak vás napadlo otevřít Pivoňky? 

Veronika: To byl takový večírek. Říkaly jsme si, že by to chtělo něco dobrého a došlo nám, že v Karviné není žádné místo, kde by měli něco jiného, speciálního. Jiná piva, jiné pochutiny. Na začátku to bylo spíš po hlavě a impulzivní, ale ať chcete nebo ne, situace vás velmi rychle donutí přemýšlet a strategicky plánovat nebo si určovat priority. 

Míša: Obě máme rády jídlo a pití, takový „nezdravý“ obchod s jinými pivy a dobrotami nám tady chyběl. Říkaly jsme si, že v Karviné určitě bude takových lidí, kteří rádi koupí něco jiného nebo exkluzivního víc. Šly jsme do toho trochu po hlavě, s tím, že chceme něco našeho společného, na co budeme pyšné. 

Jak dlouho už vlastně obchůdek funguje a inspirovaly jste se někde? 

Veronika: Nápad přišel v březnu, v červnu jsme založily firmu a v srpnu jsme otevřely obchod. Nechaly jsme se inspirovat, dokonce jsme si nechaly zpracovat návrh interiéru, ale když jsme ho viděly, řekly jsme si, že takhle ne, a obchůdek postupně v čase zdokonalujeme. Všechno se vyvíjí a pořád ty ledničky někam stěhujeme. (smích) 

Míša: Takže je to půl roku a zatím je každý měsíc úplně jiný a specifický. Suchý únor pro pivotéku není úplně vhodné období. (smích) Ale věříme, že se to zase rozjede. Jsme rády, že se nám povedlo domluvit spolupráci s karvinským házenkářským klubem. Na začátku nám pomohli i se stavěním obchůdku, a naopak jsou rádi, že mají na náměstí svůj fan shop. Je to hezká symbióza. 

Jak vybíráte sortiment obchůdku a co dobrého u vás lze koupit? 

Veronika: Chceme vždy něco dobrého, co v Karviné není. Musí nás to bavit a musí nám to chutnat. Obrovskou pomocí jsou už i „holky“ prodavačky, které samy hledají a chodí s návrhy. 

Míša: Základem je velký výběr piv z minipivovarů po celém Česku a najdou se už i zahraniční. Nechybí moravská vína, různá prosecca a exkluzivní alkohol, který jinde v Karviné není. Když potřebujete exkluzivní dárek, tak u nás. Co se týče dobrůtek, máme velký výběr klobásek, sýrů, třeba i tatarák z hlívy ústřičné nebo arménské speciality. V poslední době jsme rozšířily sortiment i o drobné dárkové předměty, protože lidé mají stále častěji zájem o dárkové balíčky. Chceme, aby měli k dobrotám v balíčcích i něco navíc jak pro ženy, tak pro muže.  

Půl roku je krátká doba, ale určitě už se najdou nějaké silné momenty 

Veronika: Ano. Sice jsme trefily covidovou dobu, ale zároveň i naši první vánoční sezónu a ta se povedla, řekla bych i nad očekávání. 

Míša: Určitě. Covid nás akorát zbrzdil v tom, že jsme nemohly mít stánek na vánočních trzích, kde jsme chystaly teplé pivo, rozpékaný sýr raclette a chtěly jsme se trochu více ukázat lidem, ale to nevadí. Za rok určitě něčím překvapíme.  

Veronika: Taky nás překvapilo, jak obrovský byl problém seznat dobrého zaměstnance. Někoho, kdo nebude jen sedět. Chtěly jsme prodavačku, která bude tváří obchůdku, bude jí to bavit stejně jako nás a opravdu bude prodávat. Naopak milým překvapením bylo, že se podařilo prodat jednu z dražších lahví a nebyl to nikdo z našich známých. (smích) Dalším milým překvapením bylo, kolik lidí chodí pro merch do fun shopu HCB. 

Co plánujete do budoucna? 

Míša: Máme už teď objednány výčepy, které budeme půjčovat. Říkáme tomu „drink catering“ a už brzy budou k dispozici. Co mě by se líbilo je, abychom byly v prostoru, který nám patří, do kterého zainvestujeme, aby vypadal opravdu pěkně, až exkluzivně. Dokud jsme v nájmu, trochu nás to omezuje. 

Veronika: Lidé si v covidu zvykli více popíjet doma nebo třeba na zahrádce, takže nejen v létě s grilovací sezónou, ale třeba už i teď na jaře se půjčený výčep bude hodit třeba na oslavu. Jinak zatím nechceme růst za hranici Karviné, naopak chceme nové věci vymýšlet a přinášet tady. 

Je těžké v Karviné začít s něčím novým a jací jsou Karviňáci vlastně gurmáni? 

Veronika: To není jenom o Karviné, myslím si, že obecně něco začínat je vždycky těžké, když za sebou nemáte nějakou velkou finanční podporu. Ve dvou se to každopádně dělá líp.  

Míša: Mám svoji firmu, Verča má taky nějaké aktivity, takže úplně nové to pro nás není, ale i tak je to ve dvou lepší. Kdykoli se potřebujete poradit nebo rozhodnout, je s kým. Karviná je specifická, co si budeme povídat, ale obdivuji všechny, kteří to nevzdávají a něco dělají a děkuji jim za to. I tady je potenciál, aby se spousta věcí rozjela, jenom to chce mnohem více času. I gurmáni tu jsou, není jich mnoho, ale až u nás něco dobrého vyzkouší, bude! (smích) 

Když se u sklenky speciálního piva a třeba kousku klobásky s lanýžem zasníte, jaká bude Karviná za 10 let? 

Míša: Kkarviná bude pořád prosperovat. Vůbec nevadí, že odcházejí lidi pryč. Nemyslím si, že je nutné, aby Karviná měla osmdesát tisíc lidí. Raději čtyřicet tisíc srdcařů, kteří tady opravdu chtějí být, žít a budovat město. Doufám, že Karviná se stane v budoucnu třeba velkou turistickou atrakcí a lidé k nám budou jezdit. 

Veronika: Já k tomu nemám co dodat. Sama jsem se do Karviné vrátila a už bych neodešla. 

Jan Dittrich 

Nezařazené

Pavel Vaněk a Adéla Trombíková: Tvrdá práce, tvrdý charakter, ale měkký a nadýchaný knedlík

Už více jak 20 let vyrábí Pavel Vaněk v Karviné knedlíky a spoustu jiných dobrot. Od malička mu v tom pomáhá jeho dcera Adéla a je možné, že když si v neděli doma dáte svíčkovou s knedlíkem, máte na svém talíři právě ten jejich poctivý, ručně dělaný knedlík z Karviné.  

Když jsem o vás a vaší firmě slyšel poprvé, myslel jsem, že jste v Karviné nováčky. Ono tak ale úplně není, že?

Pavel Vaněk: (smích) Kdepak. Vyučil jsem se jako kuchař, číšník v restauraci Brno, pak jsem vystudoval střední školu změřenou na gastro v Českém Těšíně a hned po maturitě jsem začal pracovat jako vedoucí malé restaurace. Později jsem pracoval v restauraci Kosmos v Havířově, která v té době patřila mezi tři největší v okrese. Tehdy to bylo 80 zaměstnanců a 12 provozů jako bufet, koupaliště, vinárna, kavárna, stánky a další. Takže jsem měl možnost se v praxi vše naučit, vidět i řídit. Později jsem vedl společenský dům Lázní Darkov, který se v té době vyšvihnul na velmi dobrou restauraci. No a psal se rok 1999 když jsem se vrátil na místo svého vyučení do restaurace Brno, kde jsem si splnil svůj sen a otevřel mexickou restauraci. Skončila, protože se majitel prostoru rozhodl zřídit zde hernu. Kdysi jsme v restauraci Brno připravovali skvělé knedlíky i další výrobky pro náš provoz a zásobovali jimi blízké podniky, a tak jsem si řekl, že by má další cesta mohla vést tudy.

Nováčkem v „gastru“ tedy rozhodně nejste, jaké ale byly začátky vlastního podnikání?

Pavel Vaněk: V Roce 2006 jsem si našel prostory v bývalé restauraci Kaktus v Karviné 6, zřídil tam výrobnu, začal vyrábět a rozvážet knedlíky a postupně další výrobky. Naše firma se jmenuje výroba potravin VP, protože těch nápadů, co by se dalo vyrábět, bylo v té době mnoho. Třeba mexické tortilly, které se tehdy nedaly běžně koupit. Dodnes se naše jméno velmi hodí, protože i když něco standardně nevyrábíme jsme schopni skoro z měsíce na měsíc s výrobou začít, když máme nápad nebo nějakou poptávku. 

Adéla Trombíková: Třeba naše pagáče můžete koupit v restauraci Podkova. Nedávno pořádali akci „Octoberfest“ a poprosili nás o napečení preclíků. Zkusili jsme to a preclíky chutnaly. Když nás naši zákazníci o něco poprosí, jdeme do toho. Nových věcí se rozhodně nebojíme.

Co vše vlastně standardně vyrábíte?

Knedlíky všeho druhu. Kynuté, karlovarské, celozrnné, dokonce bezlepkové nebo ty s masovou či ovocnou náplní, dukátové buchtičky, škvarkové pagáče – a to je naše srdeční záležitost a specialita. Dále taky halušky, škubánky a umíme spoustu dalších dobrot. Vše vyrábíme ručně. Většinou dodáváme do menších obchůdků a podniků i restaurací nebo třeba do zdejších lázní či Slezské Humanity. Zatím nemáme okénko nebo podnikovou prodejnu, ale rádi doporučíme místa, kde naše výrobky můžete koupit. Například: Můj obchod, Enapo, Pekaři & spol, občas na nás narazíte třeba i v prodejnách Hruška. Protože prodáváme partnerům, sami jsme občas překvapeni, kde všude naše výrobky najdeme.

Není škoda s takovými dobrotami zůstat jen v Karviné a tak trochu v utajení? Jak přemýšlíte nad budoucností? Je v plánu nějaké rozšíření nebo vlastní prodejna? 

Pavel Vaněk: Na začátku takové plány byly, ale pak jsme si řekli, že chceme raději zůstat malou rodinnou firmou, která dbá více na kvalitu a ruční výrobu než na vlastní růst. Naše práce je pro nás stále koníčkem. Tým jsou čtyři kuchařky a my dva.

Adéla Trombíková: Ve firmě pracuji od malička, snad kromě jednoho měsíce, kdy jsem pracovala v Ostravě, protože jsem jako vyučená „oděvářka“ chtěla vyzkoušet něco jiného. Nakonec jsem ale ve firmě zůstala. S tátou na všem pracujeme spolu a já třeba i knedlíky rozvážím. Jsem hrdá na to, co táta vybudoval. Teď jsem ale taky máma, a tak přemýšlíme, jak to bude v budoucnu. Variant je několik. Zatím je vše otevřené a jedeme dál.

Mění se chutě Karviňáků v průběhu času?

Adéla Trombíková: (smích) Já si myslím, že ne. 

Pavel Vaněk: Co se mění určitě, je kvalita. Pamatuji si doby, kdy jsme nedodávali do restaurací nebo podniků, protože jim stačilo něco obyčejného ze supermarketu systémem rychle, levně, jedno z čeho. Dnes si Karviňáci rádi připlatí za kvalitu, i když ekonomická situace je všelijaká.

Adéla Trombíková: Celkově se město mění k lepšímu. Často mě mrzí, když vidím negativní komentáře na sociálních sítích od lidí, kteří tu žijí. Já si ale myslím, že Karviná jde správným směrem, děje se tu spousta pěkných akcí, jen se o nich bohužel občas neví. Je ale potřeba zapracovat na tom, aby mladí, kteří se tady narodí, měli více důvodů zůstat nebo se vrátit.    

Když se pohodlně usadíte do křesla ke kávě a nějaké dobrotě z vaší dílny a zapřemýšlíte… Jaká by měla být Karviná za 10 let?

Adéla Trombíková: Karviná má dobře našlápnuto a věřím, že město bude dál vzkvétat. Jsem patriot, největší výzva, která nás čeká, je zavření šachet, ale věřím, že to půjde i bez nich. Byla bych ráda, aby se změnila tvář města navenek. 

Pavel Vaněk: I já to vidím pozitivně, rád si vyjedu i do jiných měst v okolí a v zahraničí, ale stále více mých koníčků můžu provozovat i tady. U průmyslové školy byl dokončen nový sportovní areál a já se těším, až si tam budu moci zaběhat. Myslím, že možností různého vyžití přibývá a vypadá to, že všechno, co dělám rád, budu moci v budoucnu dělat v Karviné. 

Jan Dittrich

Tomáš Fendek: „Když to děláte srdcem, lidi to vycítí a rádi se vracejí.“

Bývalý profesionální hokejista, jehož kariéru předčasně ukončilo zranění. Odcestoval do Anglie, ke našel svůj nový sen i cíl. Vrátil se a svůj sen si teď plní tam, kam se vždy vracel nejraději. Doma, v Karviné.

Tomáši, opravdu vedla Vaše cesta od ledu na stadionu k ledu ve sklenici?

Ano, dříve jsem opravdu hrával hokej na profesionální úrovni, ale jak už to ve sportu občas bývá, přišlo zranění. Kvůli němu jsem musel sestoupit do druhé ligy a věděl jsem, že hokejem se dál nebudu moci živit. To člověk totiž normálně pracuje, z práce utíká na tréning, pak si dá doma večeři a jde spát. Takhle žít, by mě určitě nebavilo. Protože mám nějaké známé v Anglii, rozhodl jsem se na nějakou dobu přesunout právě tam. Změnit prostředí, nabrat nové, jiné zkušenosti, a tak se stalo, že jsem začal pracovat v restauraci. 

Očividně jste v zahraničí nezůstal, co Vás přivedlo zpět?

Nejsem ten typ, který by odjel do zahraničí a dokázal si představit nežít tady. Měl jsem to v hlavě srovnané a kdekoli jsem byl, vždycky jsem se chtěl vrátit do Karviné. Karviná je srdcovka. Když jsem se vrátil zpět, bylo mi jasné, co chci dělat. V gastru jsem chtěl pokračovat, ideálně jako manažer provozu, což se mi podařilo. Zhruba rok jsem pracoval na zámku v Petrovicích. Později se naskytla šance pracovat pro sanatorium v Klimkovicích jako manažer provozu. Strávil jsem tam zhruba 5 let, a i když mi tam nic moc nechybělo, ve chvíli, kdy se naskytla možnost provozovat Kino Centrum Café v Karviné, nebylo o čem přemýšlet.

Mít něco vlastního byl vždycky můj sen. Nejsem z bohaté rodiny, která by mi poskytla finanční zázemí pro něco takového a nerad si beru úvěry. Bylo mi jasné, že splnit si takový sen proto bude hodně těžké, ale věřil jsem, že se cesta najde. No a našla. Kavárna, byla více méně zařízená, nově městem zrekonstruovaná a relativně moderní, takže jsme se přihlásili do výběrového řízení, no a šel jsem si splnit sen.

Jaké byly Vaše začátky jako nového provozovatele Kino Centrum Café?

Těžké a zároveň lehké. Nějaké zkušeností a jméno jsem už měl. Zároveň ale vždycky, když člověk začíná podnikat, je to risk. Hlavně zodpovědnost za lidi, které zaměstnáváte, je velká. Dal jsem si dohromady plusy i mínusy a plusů bylo více. Otevřeli jsme v únoru a v březnu nás zasáhl první lockdown. Ničeho ale nelituji. Všechno jsme přečkali, pořád se posouváme dále a vymýšlíme novinky. To je zároveň na tom to nejtěžší. Pořád držet krok s dobou, trendy, neztratit dech a zvyšovat kvalitu. 

Jak těžké je v Karviné provozovat gastro podnik a jsou Karviňáci náročnými zákazníky?

Neřekl bych, že je to těžší, než třeba v Havířově nebo v Ostravě. Vždy je to o vás a vašem týmu lidí. Člověk musí stále vymýšlet, být zajímavý a jít naproti tomu, co zákazníci chtějí. U nás stále platí náš zákazník, náš pán. V Karviné se najdou dobré restaurace a podniky. Často se ale stává, že je u nich vše stále stejné. Nemění se v čase. Takoví my být nechceme. Snažíme se, aby to nebyla nuda. Když to děláte srdcem, lidi to vycítí a rádi se vracejí. Pokud tady někdo něco otevře a pak proto nedělá nic navíc, může se mu zdát podnikání v Karviné těžké, ale takhle to bude těžké kdekoli. 

Jedním z vašich cílů je přinášet do Karviné zajímavosti z Ostravské gastro scény a okolí, je to tak?

Určitě. Hodně a rádi se necháváme inspirovat moderním street foodem a snažíme se vše dělat z kvalitních a lokálních surovin. S Řeznictvím u bobra jsme si plácli hned na prvním setkání. Dokonce nás doporučili zakladateli Faency Fries jako jedno z mála míst, kde se partnersky prodávají jejich hranolky. Takových míst není mnoho protože si velmi hlídají kvalitu přípravy. Pro pečivo si zase jezdíme do malé, vyhlášené Pekárny u hranice v Českém Těšíně, kde mají výborné, poctivé, hutné a máslové pečivo. Kvalita je pro nás zásadní.

Na čem si u vás můžeme pochutnat a mění se nějak Karvinská gastro scéna? 

Lepší se to. Pomalu, ale jistě. Přibývá těch, kteří jsou ochotní si připlatit za kvalitu a jistotu toho, že budou spokojení. U nás si něco najde každý. Třeba kvalitní burger, skvělé pivo, míchané drinky, vlastní zákusky či dezerty a výbornou kávu. Mimochodem dostali jsme ocenění „Hvězda sládků“, za to, jak dobře pivo čepujeme a staráme se o něj.

Jak jste zvládli dobu covidovou a jaké máte plány do budoucna?

S okýnkem a rozvozem jsme tak tak udrželi provoz v těch největších „lockdownech“. Přece jen všichni odjížděli z města spíše do hor nebo moc nevycházeli, ale nevzdali jsme to. Zarputilost a touha po úspěchu jsou vlastnostmi, které jsem si do podnikání přinesl z hokeje.  

Naopak měli jsme čas například naučit se vyrábět nové, a ještě lepší dezerty. Našemu konceptu věříme. Zákazníky to baví a chodí rádi. Město Karviná nám hodně pomohlo odpouštěním nájmu. Plány do budoucna určitě máme. Nerad bych teď prozrazoval vše, ale můžete se těšit na nový jídelní i nápojový lístek a nejen to, novinek bude více.

Jaký zážitek byl pro Vás za dobu provozování kavárny zatím nejsilnější?

Otevření po každém lockdownu. Měl jsem radost, že si lidé vždycky našli cestu zpět k nám. Přece jen jsme na scéně chvíli a měli jsme trochu strach. Lidí, kteří se pravidelně vracejí a chválí, přibývá a každá pochvala je zážitek. Rád si ale poslechnu i konstruktivní kritiku a něco podle ní vylepším.

Když se pohodlně usadíte u výborné kávy a některého z dezertů a zamyslíte se, jaká by Karviná měla být za 10 let, jak vypadá?

Mnohem více mladých lidí odjíždí na zkušenou pryč a vrací se přirozeně bez přemýšlení zpět. Je to normální. Karviňáci jsou pozitivnější a podporují každý dobrý nápad. Městu se daří stále budovat nové věci a minimálně udržovat tempo, jakým se teď rozvíjí. 

Jan Dittrich

Nezařazené

Karolína Schmidtová: Největší odměnou je obyčejné děkuji. Nebojte se ozvat, jsme tu pro vás.

Studentka, nová velitelka dobrovolných hasičů v Karviné, „železná hasička“, ale také sportovkyně, která musí být věčně v pohybu a vždy se na vše se snaží dívat pozitivně. Mluvili jsme spolu nejen o práci.

Stát se hasičkou není úplně běžný dívčí sen. Co vás k tomu vedlo?

Už jako malá holčička na prvním stupni jsem pro hasiče byla nadšená. Tehdy jsme si ještě s bratrancem řekli, že se o hasičích chceme dozvědět co nejvíce. Na střední škole techniky a služeb v Karviné pak byla možnost nastoupit na obor požární technik. Všichni mě od toho zrazovali, ale o to více mě to lákalo. Je to pro mě koníček, srdeční záležitost. Určitou roli  hraje pocit napětí a vzrušení, když vás zavolají k zásahu, ale hlavně je to pro mě možnost, jak pomáhat lidem. Tou největší odměnou je pak pro mě obyčejné děkuji. 

Před půl rokem jste převzala otěže velení dobrovolných hasičů, jaké to pro vás bylo a je?

Začátek byl pro mě obtížný. Je to spousta nových povinností. Jako hasič víte, že jsou předpisy, vše musí být podle nich, a že administrativu někdo někde dělá. Když jste ale ten někdo vy, je to úplně jiná situace. Pořád se učím. Naše jednotka má 30 členů, z toho 21 tvoří družstvo Ráj a 9 členů družstvo Louky. Bylo pro mě příjemným překvapením, jak „kluci“ fungují. Chodí na dozory, jezdí na výjezdy, starají se o techniku. Měla jsem obavy, že nastane situace: „Nám se nechce, udělej si to sama“, ale vůbec ne. Kluci jsou skvělí. Je radost přijet na hasičárnu neplánovaně a vidět, jak udržují techniku nebo se sami vzdělávají.

Jak jste prožili dobu pandemickou a všechna omezení?

Začali jsme tak pozvolna. Moc se toho nedělo, vzhledem k tomu, co patří do portfolia našich činností kromě zásahů. Díky pandemickým opatřením se neděly žádné venkovní akce, na kterých běžně děláme dozor, navíc jsme se ze startu ani nesměli sejít. Jakmile jsme se začali opět vídat, už to bylo veselejší. Měli jsme alespoň čas udělat údržbu techniky. Později to byly hlavně dozory na fotbale, pak ukázky práce pro školy a školky, no a teď už se nám zase rozjíždějí akce a koncerty.

Tak trochu jsme nakousli techniku a její údržbu, jak a čím jste vlastně vybaveni?

Letos jsme od města Karviná dostali nové plovoucí čerpadlo, zásahové boty a rukavice. Jinak máme Ford Tranzit, stříkačku Renault a Škodu Yeti, kterou kolegové vlastními silami nedávno polepili. Trvalo jim to asi 14 dní a patří jim za to veliký dík. Zároveň to byl dobrý teambuilding. Celkově nás město podporuje, vychází vstříc a my jsme za to rádi.

Da se říct, jak jsou na tom naši karvinští dobrovolní hašiči ve srovnání se svými kolegy z jiných koutů republiky? Železnou hasičku určitě mají málokde, je to tak?

Co se týká naší techniky a vůbec fungování jednotky, dovolím si tvrdit, že naše jednotka si stojí hodně dobře. Dva roky zpět na celorepublikovém setkání dobrovolných hasičů v Pardubicích si většina ostatních jednotek myslela, že jsme poloprofesionální jednotka, která to má částečně jako zaměstnání (JPO2), a nechtěli nám věřit, že ne, že jsme standartní dobrovolná jednotka (JPO5). Celkově Moravskoslezský kraj je na tom v „hasičině“ velmi dobře. Hasičský sport ale provozujeme málo. Vždy je to o momentálním rozhodnutí. Máte pravdu, mě se povedlo vybojovat titul „železný hasič“ v kategorii ženy. Neměla jsem ale ambici vyhrát. Spíš si to zkusit zaběhnout znovu, protože o rok dříve nebyla vyhlášena ženská kategorie a závodila jsem s muži. Přesto jsem však závod dokončila. 

Jedním z projektů města do budoucna je centrum bezpečí, kde by měl probíhat nácvik krizových situací nejen pro děti. Jak s mládeží pracujete vy?

Standartní součástí toho, co děláme, jsou právě ukázky hasičské práce a také techniky pro školy a školky. Kdokoli by chtěl takovou ukázku, může se na nás obrátit a my ji připravíme. Jinak je ale zájemců z řad dětí o „hasičinu“ dost. Bohužel v současné době nemáme vedoucího mládeže, ale v budoucnu bychom ho rádi měli.

Jak se stát dobrovolným hasičem? Hledáte posily?

Lidí není nikdy dost, ale stát se dobrovolným hasičem, to není jen tak. Prvním krokem je nás kontaktovat, třeba na webu máme formulář, dále je třeba si projít školením a odbornou přípravou, lékařskou prohlídnou, osahat si veškerou techniku a nabrat zkušenosti. Druhou variantou je přihlásit se do sboru jako dobrovolník a pomáhat nám s organizací, údržbou techniky nebo zahrady. Je potřeba počítat s tím, že je to časově velmi náročný koníček. Za poslední dva měsíce nebyl den, kdy bych nebyla na hasičárně.

Co podle vás nejvíc pálí „Karviňáky“?

Často to jsou sousedské spory a někteří spoluobčané, ale to je v každém městě. Hlavní je, že Karviná žije, a to je skvělé. Někdy máme dozor i na dvou akcích za den. Přes léto vlastně vůbec nejezdím na dovolenou, neměla bych kdy. V Karviné jsou tři dobrovolné jednotky, zvládneme uhasit všechno. 

Jak byste si přála, aby Karviná vypadala za 10 let?

Spousta zeleně, parky, příroda, a hlavně spousta srdcařů, kteří to tu potáhnou dál. Žádná nenávist a pohodička. Musí být líp, do horších časů nejdeme, ty nechceme! Snažím se vždy myslet pozitivně, i když při zásahu musí být člověk připraven na nejhorší.

Jan Dittrich

Nezařazené