Karolína Schmidtová: Největší odměnou je obyčejné děkuji. Nebojte se ozvat, jsme tu pro vás.

Studentka, nová velitelka dobrovolných hasičů v Karviné, „železná hasička“, ale také sportovkyně, která musí být věčně v pohybu a vždy se na vše se snaží dívat pozitivně. Mluvili jsme spolu nejen o práci.

Stát se hasičkou není úplně běžný dívčí sen. Co vás k tomu vedlo?

Už jako malá holčička na prvním stupni jsem pro hasiče byla nadšená. Tehdy jsme si ještě s bratrancem řekli, že se o hasičích chceme dozvědět co nejvíce. Na střední škole techniky a služeb v Karviné pak byla možnost nastoupit na obor požární technik. Všichni mě od toho zrazovali, ale o to více mě to lákalo. Je to pro mě koníček, srdeční záležitost. Určitou roli  hraje pocit napětí a vzrušení, když vás zavolají k zásahu, ale hlavně je to pro mě možnost, jak pomáhat lidem. Tou největší odměnou je pak pro mě obyčejné děkuji. 

Před půl rokem jste převzala otěže velení dobrovolných hasičů, jaké to pro vás bylo a je?

Začátek byl pro mě obtížný. Je to spousta nových povinností. Jako hasič víte, že jsou předpisy, vše musí být podle nich, a že administrativu někdo někde dělá. Když jste ale ten někdo vy, je to úplně jiná situace. Pořád se učím. Naše jednotka má 30 členů, z toho 21 tvoří družstvo Ráj a 9 členů družstvo Louky. Bylo pro mě příjemným překvapením, jak „kluci“ fungují. Chodí na dozory, jezdí na výjezdy, starají se o techniku. Měla jsem obavy, že nastane situace: „Nám se nechce, udělej si to sama“, ale vůbec ne. Kluci jsou skvělí. Je radost přijet na hasičárnu neplánovaně a vidět, jak udržují techniku nebo se sami vzdělávají.

Jak jste prožili dobu pandemickou a všechna omezení?

Začali jsme tak pozvolna. Moc se toho nedělo, vzhledem k tomu, co patří do portfolia našich činností kromě zásahů. Díky pandemickým opatřením se neděly žádné venkovní akce, na kterých běžně děláme dozor, navíc jsme se ze startu ani nesměli sejít. Jakmile jsme se začali opět vídat, už to bylo veselejší. Měli jsme alespoň čas udělat údržbu techniky. Později to byly hlavně dozory na fotbale, pak ukázky práce pro školy a školky, no a teď už se nám zase rozjíždějí akce a koncerty.

Tak trochu jsme nakousli techniku a její údržbu, jak a čím jste vlastně vybaveni?

Letos jsme od města Karviná dostali nové plovoucí čerpadlo, zásahové boty a rukavice. Jinak máme Ford Tranzit, stříkačku Renault a Škodu Yeti, kterou kolegové vlastními silami nedávno polepili. Trvalo jim to asi 14 dní a patří jim za to veliký dík. Zároveň to byl dobrý teambuilding. Celkově nás město podporuje, vychází vstříc a my jsme za to rádi.

Da se říct, jak jsou na tom naši karvinští dobrovolní hašiči ve srovnání se svými kolegy z jiných koutů republiky? Železnou hasičku určitě mají málokde, je to tak?

Co se týká naší techniky a vůbec fungování jednotky, dovolím si tvrdit, že naše jednotka si stojí hodně dobře. Dva roky zpět na celorepublikovém setkání dobrovolných hasičů v Pardubicích si většina ostatních jednotek myslela, že jsme poloprofesionální jednotka, která to má částečně jako zaměstnání (JPO2), a nechtěli nám věřit, že ne, že jsme standartní dobrovolná jednotka (JPO5). Celkově Moravskoslezský kraj je na tom v „hasičině“ velmi dobře. Hasičský sport ale provozujeme málo. Vždy je to o momentálním rozhodnutí. Máte pravdu, mě se povedlo vybojovat titul „železný hasič“ v kategorii ženy. Neměla jsem ale ambici vyhrát. Spíš si to zkusit zaběhnout znovu, protože o rok dříve nebyla vyhlášena ženská kategorie a závodila jsem s muži. Přesto jsem však závod dokončila. 

Jedním z projektů města do budoucna je centrum bezpečí, kde by měl probíhat nácvik krizových situací nejen pro děti. Jak s mládeží pracujete vy?

Standartní součástí toho, co děláme, jsou právě ukázky hasičské práce a také techniky pro školy a školky. Kdokoli by chtěl takovou ukázku, může se na nás obrátit a my ji připravíme. Jinak je ale zájemců z řad dětí o „hasičinu“ dost. Bohužel v současné době nemáme vedoucího mládeže, ale v budoucnu bychom ho rádi měli.

Jak se stát dobrovolným hasičem? Hledáte posily?

Lidí není nikdy dost, ale stát se dobrovolným hasičem, to není jen tak. Prvním krokem je nás kontaktovat, třeba na webu máme formulář, dále je třeba si projít školením a odbornou přípravou, lékařskou prohlídnou, osahat si veškerou techniku a nabrat zkušenosti. Druhou variantou je přihlásit se do sboru jako dobrovolník a pomáhat nám s organizací, údržbou techniky nebo zahrady. Je potřeba počítat s tím, že je to časově velmi náročný koníček. Za poslední dva měsíce nebyl den, kdy bych nebyla na hasičárně.

Co podle vás nejvíc pálí „Karviňáky“?

Často to jsou sousedské spory a někteří spoluobčané, ale to je v každém městě. Hlavní je, že Karviná žije, a to je skvělé. Někdy máme dozor i na dvou akcích za den. Přes léto vlastně vůbec nejezdím na dovolenou, neměla bych kdy. V Karviné jsou tři dobrovolné jednotky, zvládneme uhasit všechno. 

Jak byste si přála, aby Karviná vypadala za 10 let?

Spousta zeleně, parky, příroda, a hlavně spousta srdcařů, kteří to tu potáhnou dál. Žádná nenávist a pohodička. Musí být líp, do horších časů nejdeme, ty nechceme! Snažím se vždy myslet pozitivně, i když při zásahu musí být člověk připraven na nejhorší.

Jan Dittrich

Veronika Švecová: Chceme být múzou pro všechny. Město se probouzí.

„Už jako malá jsem byla akční, a to mi zůstalo. Práce s dětmi mě dál nabíjí energií.“ Říká Veronika Švecová, tanečnice, lektorka a zakladatelka neziskové organizace MŮZA.

Všichni určitě ví, kdo je to múza. Co ale dělá karvinská MŮZA, tedy nezisková organizace, a jak vznikla, už možná ne. Představíte se nám?

Měla by to být múza pro všechny, která vnukne nápad, co dělat, ale zároveň je to anagram – mix úžasně zábavných aktivit. Pořádáme nejrůznější kroužky a aktivity pro děti, ale najde se i program pro dospělé. Vznikli jsme v Karviné a fungujeme už dva a půl roku, v současné době sídlíme na náměstí, nedaleko obchodního domu Prior.

Jak se to přihodí, že člověka napadne založit si neziskovku a chystat zábavu pro karvinské děti?

Odjakživa jsem byla akční. Už jako malá, chodívala jsem na spoustu kroužků a také do Juventusu, kde jsem pomáhala různé kroužky také vést. Postupně se ze záliby stala práce a chtěla jsem toho dělat více. Dnes je nás asi třicet a všichni pracují jako dobrovolníci za dobré slovo a poděkování. Každý pomáhá s tím, co umí, a dělá, kdy může, proto se náš počet v průběhu roku mírně mění.

Co všechno MÚZA nabízí a jak se vám povedlo přečkat dobu covidovou?

Když jsme ji zakládali, záleželo nám na tom, aby byla opravdu pro všechny. Máme kroužky pro děti od tří let, ale i kurzy pro dospělé. Chystáme také tábory pro děti a akce pro veřejnost. Nejvíce kroužků máme tanečních, například společenské tance, jazz dance nebo scénický tanec, ale i oblíbený dramatický kroužek. V první vlně pandemie jsme vyčkávali, ale pak jsme začali točit třeba online vaření nebo online tvoření, abychom dětem ukázali, že i doma se toho dá spousta dělat, a některé kroužky si všechno vynahrazují až teď. Zájemců máme dost, hlavně z řad malých dětí, a to nás těší. Těch starších ubývá a je celkově méně.

Kdyby chtěl někdo pomoct nebo se zapojit, co pro to má udělat?

Stačí se ozvat a domluvíme se. Kdyby chtěl někdo založit a vést vlastní kroužek u nás, ničemu se nebráníme. Často potřebujeme více dobrovolníků na akcích pro veřejnost, ale pomáhají a zapojují se i rodiče dětí, ať už pravidelně nebo jednorázově.

Jak vypadají plány Múzy na příští měsíce a do budoucna?

Teď se chystáme na novou sezónu, v září nabíráme do kroužků a otevíráme nové, jako třeba novinářský nebo turistický kroužek. Čeká nás den otevřených dveří a letní seznamovací ples, ale o něm zatím více neprozradím. Budeme v příštích měsících také více vidět na veřejných akcích, aby si k nám další děti i rodiče snáz našli cestu. Velmi by nám pomohlo získat větší prostory, abychom mohli provozovat více kroužků najednou ve stejném čase. Každopádně jsme doma v Karviné, to se nezmění. Kdokoli z okolí, nebo klidně i větší dálky, je u nás vítán.

Když zkusíte přivolat svou vnitřní múzu a zasnít se, jak podle Vás bude Karviná vypadat za 10 let?

Myslím, že se Karviná začíná probouzet, nabízet více možností a zapojovat mladé. I lidé, kteří dříve nikam nechodili, už si začínají zvykat na to, že Karviná žije a za 10 let bude žít naplno.

Jan Dittrich