Bývalý profesionální hokejista, jehož kariéru předčasně ukončilo zranění. Odcestoval do Anglie, ke našel svůj nový sen i cíl. Vrátil se a svůj sen si teď plní tam, kam se vždy vracel nejraději. Doma, v Karviné.

Tomáši, opravdu vedla Vaše cesta od ledu na stadionu k ledu ve sklenici?

Ano, dříve jsem opravdu hrával hokej na profesionální úrovni, ale jak už to ve sportu občas bývá, přišlo zranění. Kvůli němu jsem musel sestoupit do druhé ligy a věděl jsem, že hokejem se dál nebudu moci živit. To člověk totiž normálně pracuje, z práce utíká na tréning, pak si dá doma večeři a jde spát. Takhle žít, by mě určitě nebavilo. Protože mám nějaké známé v Anglii, rozhodl jsem se na nějakou dobu přesunout právě tam. Změnit prostředí, nabrat nové, jiné zkušenosti, a tak se stalo, že jsem začal pracovat v restauraci. 

Očividně jste v zahraničí nezůstal, co Vás přivedlo zpět?

Nejsem ten typ, který by odjel do zahraničí a dokázal si představit nežít tady. Měl jsem to v hlavě srovnané a kdekoli jsem byl, vždycky jsem se chtěl vrátit do Karviné. Karviná je srdcovka. Když jsem se vrátil zpět, bylo mi jasné, co chci dělat. V gastru jsem chtěl pokračovat, ideálně jako manažer provozu, což se mi podařilo. Zhruba rok jsem pracoval na zámku v Petrovicích. Později se naskytla šance pracovat pro sanatorium v Klimkovicích jako manažer provozu. Strávil jsem tam zhruba 5 let, a i když mi tam nic moc nechybělo, ve chvíli, kdy se naskytla možnost provozovat Kino Centrum Café v Karviné, nebylo o čem přemýšlet.

Mít něco vlastního byl vždycky můj sen. Nejsem z bohaté rodiny, která by mi poskytla finanční zázemí pro něco takového a nerad si beru úvěry. Bylo mi jasné, že splnit si takový sen proto bude hodně těžké, ale věřil jsem, že se cesta najde. No a našla. Kavárna, byla více méně zařízená, nově městem zrekonstruovaná a relativně moderní, takže jsme se přihlásili do výběrového řízení, no a šel jsem si splnit sen.

Jaké byly Vaše začátky jako nového provozovatele Kino Centrum Café?

Těžké a zároveň lehké. Nějaké zkušeností a jméno jsem už měl. Zároveň ale vždycky, když člověk začíná podnikat, je to risk. Hlavně zodpovědnost za lidi, které zaměstnáváte, je velká. Dal jsem si dohromady plusy i mínusy a plusů bylo více. Otevřeli jsme v únoru a v březnu nás zasáhl první lockdown. Ničeho ale nelituji. Všechno jsme přečkali, pořád se posouváme dále a vymýšlíme novinky. To je zároveň na tom to nejtěžší. Pořád držet krok s dobou, trendy, neztratit dech a zvyšovat kvalitu. 

Jak těžké je v Karviné provozovat gastro podnik a jsou Karviňáci náročnými zákazníky?

Neřekl bych, že je to těžší, než třeba v Havířově nebo v Ostravě. Vždy je to o vás a vašem týmu lidí. Člověk musí stále vymýšlet, být zajímavý a jít naproti tomu, co zákazníci chtějí. U nás stále platí náš zákazník, náš pán. V Karviné se najdou dobré restaurace a podniky. Často se ale stává, že je u nich vše stále stejné. Nemění se v čase. Takoví my být nechceme. Snažíme se, aby to nebyla nuda. Když to děláte srdcem, lidi to vycítí a rádi se vracejí. Pokud tady někdo něco otevře a pak proto nedělá nic navíc, může se mu zdát podnikání v Karviné těžké, ale takhle to bude těžké kdekoli. 

Jedním z vašich cílů je přinášet do Karviné zajímavosti z Ostravské gastro scény a okolí, je to tak?

Určitě. Hodně a rádi se necháváme inspirovat moderním street foodem a snažíme se vše dělat z kvalitních a lokálních surovin. S Řeznictvím u bobra jsme si plácli hned na prvním setkání. Dokonce nás doporučili zakladateli Faency Fries jako jedno z mála míst, kde se partnersky prodávají jejich hranolky. Takových míst není mnoho protože si velmi hlídají kvalitu přípravy. Pro pečivo si zase jezdíme do malé, vyhlášené Pekárny u hranice v Českém Těšíně, kde mají výborné, poctivé, hutné a máslové pečivo. Kvalita je pro nás zásadní.

Na čem si u vás můžeme pochutnat a mění se nějak Karvinská gastro scéna? 

Lepší se to. Pomalu, ale jistě. Přibývá těch, kteří jsou ochotní si připlatit za kvalitu a jistotu toho, že budou spokojení. U nás si něco najde každý. Třeba kvalitní burger, skvělé pivo, míchané drinky, vlastní zákusky či dezerty a výbornou kávu. Mimochodem dostali jsme ocenění „Hvězda sládků“, za to, jak dobře pivo čepujeme a staráme se o něj.

Jak jste zvládli dobu covidovou a jaké máte plány do budoucna?

S okýnkem a rozvozem jsme tak tak udrželi provoz v těch největších „lockdownech“. Přece jen všichni odjížděli z města spíše do hor nebo moc nevycházeli, ale nevzdali jsme to. Zarputilost a touha po úspěchu jsou vlastnostmi, které jsem si do podnikání přinesl z hokeje.  

Naopak měli jsme čas například naučit se vyrábět nové, a ještě lepší dezerty. Našemu konceptu věříme. Zákazníky to baví a chodí rádi. Město Karviná nám hodně pomohlo odpouštěním nájmu. Plány do budoucna určitě máme. Nerad bych teď prozrazoval vše, ale můžete se těšit na nový jídelní i nápojový lístek a nejen to, novinek bude více.

Jaký zážitek byl pro Vás za dobu provozování kavárny zatím nejsilnější?

Otevření po každém lockdownu. Měl jsem radost, že si lidé vždycky našli cestu zpět k nám. Přece jen jsme na scéně chvíli a měli jsme trochu strach. Lidí, kteří se pravidelně vracejí a chválí, přibývá a každá pochvala je zážitek. Rád si ale poslechnu i konstruktivní kritiku a něco podle ní vylepším.

Když se pohodlně usadíte u výborné kávy a některého z dezertů a zamyslíte se, jaká by Karviná měla být za 10 let, jak vypadá?

Mnohem více mladých lidí odjíždí na zkušenou pryč a vrací se přirozeně bez přemýšlení zpět. Je to normální. Karviňáci jsou pozitivnější a podporují každý dobrý nápad. Městu se daří stále budovat nové věci a minimálně udržovat tempo, jakým se teď rozvíjí. 

Jan Dittrich

Studentka, nová velitelka dobrovolných hasičů v Karviné, „železná hasička“, ale také sportovkyně, která musí být věčně v pohybu a vždy se na vše se snaží dívat pozitivně. Mluvili jsme spolu nejen o práci.

Stát se hasičkou není úplně běžný dívčí sen. Co vás k tomu vedlo?

Už jako malá holčička na prvním stupni jsem pro hasiče byla nadšená. Tehdy jsme si ještě s bratrancem řekli, že se o hasičích chceme dozvědět co nejvíce. Na střední škole techniky a služeb v Karviné pak byla možnost nastoupit na obor požární technik. Všichni mě od toho zrazovali, ale o to více mě to lákalo. Je to pro mě koníček, srdeční záležitost. Určitou roli  hraje pocit napětí a vzrušení, když vás zavolají k zásahu, ale hlavně je to pro mě možnost, jak pomáhat lidem. Tou největší odměnou je pak pro mě obyčejné děkuji. 

Před půl rokem jste převzala otěže velení dobrovolných hasičů, jaké to pro vás bylo a je?

Začátek byl pro mě obtížný. Je to spousta nových povinností. Jako hasič víte, že jsou předpisy, vše musí být podle nich, a že administrativu někdo někde dělá. Když jste ale ten někdo vy, je to úplně jiná situace. Pořád se učím. Naše jednotka má 30 členů, z toho 21 tvoří družstvo Ráj a 9 členů družstvo Louky. Bylo pro mě příjemným překvapením, jak „kluci“ fungují. Chodí na dozory, jezdí na výjezdy, starají se o techniku. Měla jsem obavy, že nastane situace: „Nám se nechce, udělej si to sama“, ale vůbec ne. Kluci jsou skvělí. Je radost přijet na hasičárnu neplánovaně a vidět, jak udržují techniku nebo se sami vzdělávají.

Jak jste prožili dobu pandemickou a všechna omezení?

Začali jsme tak pozvolna. Moc se toho nedělo, vzhledem k tomu, co patří do portfolia našich činností kromě zásahů. Díky pandemickým opatřením se neděly žádné venkovní akce, na kterých běžně děláme dozor, navíc jsme se ze startu ani nesměli sejít. Jakmile jsme se začali opět vídat, už to bylo veselejší. Měli jsme alespoň čas udělat údržbu techniky. Později to byly hlavně dozory na fotbale, pak ukázky práce pro školy a školky, no a teď už se nám zase rozjíždějí akce a koncerty.

Tak trochu jsme nakousli techniku a její údržbu, jak a čím jste vlastně vybaveni?

Letos jsme od města Karviná dostali nové plovoucí čerpadlo, zásahové boty a rukavice. Jinak máme Ford Tranzit, stříkačku Renault a Škodu Yeti, kterou kolegové vlastními silami nedávno polepili. Trvalo jim to asi 14 dní a patří jim za to veliký dík. Zároveň to byl dobrý teambuilding. Celkově nás město podporuje, vychází vstříc a my jsme za to rádi.

Da se říct, jak jsou na tom naši karvinští dobrovolní hašiči ve srovnání se svými kolegy z jiných koutů republiky? Železnou hasičku určitě mají málokde, je to tak?

Co se týká naší techniky a vůbec fungování jednotky, dovolím si tvrdit, že naše jednotka si stojí hodně dobře. Dva roky zpět na celorepublikovém setkání dobrovolných hasičů v Pardubicích si většina ostatních jednotek myslela, že jsme poloprofesionální jednotka, která to má částečně jako zaměstnání (JPO2), a nechtěli nám věřit, že ne, že jsme standartní dobrovolná jednotka (JPO5). Celkově Moravskoslezský kraj je na tom v „hasičině“ velmi dobře. Hasičský sport ale provozujeme málo. Vždy je to o momentálním rozhodnutí. Máte pravdu, mě se povedlo vybojovat titul „železný hasič“ v kategorii ženy. Neměla jsem ale ambici vyhrát. Spíš si to zkusit zaběhnout znovu, protože o rok dříve nebyla vyhlášena ženská kategorie a závodila jsem s muži. Přesto jsem však závod dokončila. 

Jedním z projektů města do budoucna je centrum bezpečí, kde by měl probíhat nácvik krizových situací nejen pro děti. Jak s mládeží pracujete vy?

Standartní součástí toho, co děláme, jsou právě ukázky hasičské práce a také techniky pro školy a školky. Kdokoli by chtěl takovou ukázku, může se na nás obrátit a my ji připravíme. Jinak je ale zájemců z řad dětí o „hasičinu“ dost. Bohužel v současné době nemáme vedoucího mládeže, ale v budoucnu bychom ho rádi měli.

Jak se stát dobrovolným hasičem? Hledáte posily?

Lidí není nikdy dost, ale stát se dobrovolným hasičem, to není jen tak. Prvním krokem je nás kontaktovat, třeba na webu máme formulář, dále je třeba si projít školením a odbornou přípravou, lékařskou prohlídnou, osahat si veškerou techniku a nabrat zkušenosti. Druhou variantou je přihlásit se do sboru jako dobrovolník a pomáhat nám s organizací, údržbou techniky nebo zahrady. Je potřeba počítat s tím, že je to časově velmi náročný koníček. Za poslední dva měsíce nebyl den, kdy bych nebyla na hasičárně.

Co podle vás nejvíc pálí „Karviňáky“?

Často to jsou sousedské spory a někteří spoluobčané, ale to je v každém městě. Hlavní je, že Karviná žije, a to je skvělé. Někdy máme dozor i na dvou akcích za den. Přes léto vlastně vůbec nejezdím na dovolenou, neměla bych kdy. V Karviné jsou tři dobrovolné jednotky, zvládneme uhasit všechno. 

Jak byste si přála, aby Karviná vypadala za 10 let?

Spousta zeleně, parky, příroda, a hlavně spousta srdcařů, kteří to tu potáhnou dál. Žádná nenávist a pohodička. Musí být líp, do horších časů nejdeme, ty nechceme! Snažím se vždy myslet pozitivně, i když při zásahu musí být člověk připraven na nejhorší.

Jan Dittrich

„Už jako malá jsem byla akční, a to mi zůstalo. Práce s dětmi mě dál nabíjí energií.“ Říká Veronika Švecová, tanečnice, lektorka a zakladatelka neziskové organizace MŮZA.

Všichni určitě ví, kdo je to múza. Co ale dělá karvinská MŮZA, tedy nezisková organizace, a jak vznikla, už možná ne. Představíte se nám?

Měla by to být múza pro všechny, která vnukne nápad, co dělat, ale zároveň je to anagram – mix úžasně zábavných aktivit. Pořádáme nejrůznější kroužky a aktivity pro děti, ale najde se i program pro dospělé. Vznikli jsme v Karviné a fungujeme už dva a půl roku, v současné době sídlíme na náměstí, nedaleko obchodního domu Prior.

Jak se to přihodí, že člověka napadne založit si neziskovku a chystat zábavu pro karvinské děti?

Odjakživa jsem byla akční. Už jako malá, chodívala jsem na spoustu kroužků a také do Juventusu, kde jsem pomáhala různé kroužky také vést. Postupně se ze záliby stala práce a chtěla jsem toho dělat více. Dnes je nás asi třicet a všichni pracují jako dobrovolníci za dobré slovo a poděkování. Každý pomáhá s tím, co umí, a dělá, kdy může, proto se náš počet v průběhu roku mírně mění.

Co všechno MÚZA nabízí a jak se vám povedlo přečkat dobu covidovou?

Když jsme ji zakládali, záleželo nám na tom, aby byla opravdu pro všechny. Máme kroužky pro děti od tří let, ale i kurzy pro dospělé. Chystáme také tábory pro děti a akce pro veřejnost. Nejvíce kroužků máme tanečních, například společenské tance, jazz dance nebo scénický tanec, ale i oblíbený dramatický kroužek. V první vlně pandemie jsme vyčkávali, ale pak jsme začali točit třeba online vaření nebo online tvoření, abychom dětem ukázali, že i doma se toho dá spousta dělat, a některé kroužky si všechno vynahrazují až teď. Zájemců máme dost, hlavně z řad malých dětí, a to nás těší. Těch starších ubývá a je celkově méně.

Kdyby chtěl někdo pomoct nebo se zapojit, co pro to má udělat?

Stačí se ozvat a domluvíme se. Kdyby chtěl někdo založit a vést vlastní kroužek u nás, ničemu se nebráníme. Často potřebujeme více dobrovolníků na akcích pro veřejnost, ale pomáhají a zapojují se i rodiče dětí, ať už pravidelně nebo jednorázově.

Jak vypadají plány Múzy na příští měsíce a do budoucna?

Teď se chystáme na novou sezónu, v září nabíráme do kroužků a otevíráme nové, jako třeba novinářský nebo turistický kroužek. Čeká nás den otevřených dveří a letní seznamovací ples, ale o něm zatím více neprozradím. Budeme v příštích měsících také více vidět na veřejných akcích, aby si k nám další děti i rodiče snáz našli cestu. Velmi by nám pomohlo získat větší prostory, abychom mohli provozovat více kroužků najednou ve stejném čase. Každopádně jsme doma v Karviné, to se nezmění. Kdokoli z okolí, nebo klidně i větší dálky, je u nás vítán.

Když zkusíte přivolat svou vnitřní múzu a zasnít se, jak podle Vás bude Karviná vypadat za 10 let?

Myslím, že se Karviná začíná probouzet, nabízet více možností a zapojovat mladé. I lidé, kteří dříve nikam nechodili, už si začínají zvykat na to, že Karviná žije a za 10 let bude žít naplno.

Jan Dittrich

POHO den! První festival v důlním areálu.“ Karviná všemi deseti u toho nebude chybět a doufáme, že ani vy ne!

Program:

• Od 10:30 bude pro vás připravena komentovaná prohlídka s panem Kupkou po pohornické krajině. Kapacita je 20 míst. Registrace na info@poho2030.cz 
• Od 11:00 je připravena komentovaná prohlídka na elektro kole. Kapacita je 12 míst. Registrace na https://bit.ly/rezervace-karvina
• Od 11:00 si budete moci užít piknik v pohornické krajině. Registrace na piknikvefullu@gmail.com
• Od 13:00 otevření dolu Barbora s doprovodným programem.

Připravena je gastro zóna s pivem a jídlem přímo z grilu a ohně. Připravili jsme pro vás i opékání buřtů. Hornická výstava přímo ve strojovně dolu Barbora. Prezentace báňské záchranné služby a hasičského záchranného sboru. Pro děti si připravila doprovodný program RBP (stan zdraví), 17. oddíl pionýru Karviná, folklorní spolek a další. Připravené pro vás budou i stánky, kde si vyrobíte předměty s důlní tématikou.Hudební zábava nebude chybět!

 Vstup je zdarma. Těšíme se na Vás!

Profesionální judista, juniorský mistr, zkusil si i zápasení v kleci (MMA). Bojovník tělem i duší, ale také duchovně založený člověk se srdcem na správném místě, který zvolil cestu lásky a rád pomáhá ostatním. S Tomášem Kozmou jsme si povidali o jeho cestě, Karviné i Karviňácích.

Tomáši, většina Karviňáků už určitě slyšela o tom, že na lodičkách předcvičujete jógu. Kdo je ale vlastně Tomáš Kozma?

Jsem člověk, který má rád život, který rád pomáhá ostatním, a to ho vlastně naplňuje. Dříve jsem se věnoval bojovým sportům. Nejdříve to bylo judo od 6 do 17 let, potom jsem přešel na „zápasení v kleci“ MMA. Tak nějak jsem ale cítil, že to není sport pro mě, na nějaký čas jsem skončil a teď se pravděpodobně vrátím k judu. Zápasnické tempo už mě ale přešlo, pochopil jsem, že život je o něčem jiném a snažím se více opouštět ego a naplňovat srdce.

Na svém profilu máte jako motto: „Bhakti je cesta, odkrývám lidem masky.“ Co to znamená?

Bhakti je v józe cesta lásky, a to je přesně to, co mě teď naplňuje. Téměř každý člověk, který ke mně přijde na masáž nebo terapii, dokáže úplně opustit své ego. Vycítí, že nemám potřebu lidi soudit. Často se cítím jako jejich psychoterapeut. Odhodí masku a ukážou svou pravou tvář. Baví mě to.

Jaká je pravá tvář Karviňáka? Jsme bojovníci?

To je dobrá otázka a zároveň těžká, ale řekl bych, že upřímná. Karviňáci jsou bojovníci tak na půl. Spousta lidí stále odchází, ale zároveň mám pocit, že mladí ve městě začínají vidět potenciál, chtějí tady něco budovat a je to každým rokem lepší. Za posledních pět let to vnímám silně. Když jsem bojoval v MMA a bylo mi 20 let, bydlel jsem v Praze a myslím, že od té doby jsme ušli velký kus cesty.

Jak vlastně vzniklo cvičení jógy na lodičkách?

Dostal jsem takovou nabídku od Lukáše Heczka, který provozuje areál lodiček. I když sám nejsem zatím trenérem, ale velkým milovníkem jógy, řekl jsem si “pojďme do toho”. Myslím, že to byl rok 2017. Teď už cvičíme jógu na lodičkách čtvrtým rokem. Zájem je obrovský. Na první lekci jsme měli 30 lidí, před týdnem 70 a rekord loni v době covidu byl 100 lidí. Upřímně jsem počítal s tím, že bude chodit 10-15 lidí o ono se to takhle krásně zvedlo. Mám radost. Tím, že lidé se mnou cvičí, nepomáhají jen sami sobě, ale také malé Theušce, která trpí vážnou nemocí a celý výtěžek z dobrovolného vstupného věnuji jí a jejím rodičům. Občas se na nás také přijdou podívat. 

Kdyby si někdo chtěl jít zacvičit, zvládne to bez předchozích zkušeností?

To, co na cvičeních děláme, je opravdu pro každého. Začínáme s jednoduchými vizualizačními technikami, abychom uvolnili mysl a naučili se pozorovat své myšlenky, lehce se protáhneme a vyzkoušíme si deset až patnáct základních pozic. Snažím se cvičení připravovat opravdu opatrně a tak, aby to zvládl každý. Je to spíše vítání slunce a cvičení s prvky jógy. Vstupné je dobrovolné a vše co vyberu, věnuji.

Jaké jsou plány do budoucna – vznikne v Karviné studio jógy?

Podstoupil jsem letos desetidenní pobyt ve tmě a tam si urovnal své myšlenky. Určitě se chci věnovat jak masážím, tak józe. Jestli to bude přímo v Karviné nebo v blízkém okolí, ještě nevím. 

Říkal jste, že součástí jsou také meditace. Když si tady takovou malou zkusíme a zamyslíte se nad tím, jaká by Karviná měla být za 10 let, co vidíte?

Doufám, že bude stejně zelená, jako je teď, možná ještě více, a lidé tady budou šťastní. Přál bych si, aby se více lidí naučilo upřednostňovat „duchovně-tvořivý“ princip na úkor toho materialistickéko, který jen bere. Jednoduše, naučit se více vnímat srdcem. Jsem karvinský srdcař. Doufám, že město budeme dál budovat a lidé tady se stanou se těmi pravými bojovníky.

Jan Dittrich