Petra Kühnelová: Nuda v Karviné? To neznám, ukažte, můžu ji vidět? 

21.07.2022

Talentovaná zpěvačka, herečka, výtvarnice, budoucí právnička se zálibou v kriminalistice a fyzice. Taková je Petra Kühnelová, mladá slečna z Karviné, která spolu s několika dalšími žáky získala ocenění primátora „nejlepší deváťák“ za svůj dlouhodobý prospěch. Určitě o ní ještě uslyšíte.

Petro, jak se člověk stane nejlepším deváťákem a co proto musí udělat?

Oficiálně jsem ocenění od pana primátora dostala za dlouhodobý vynikající prospěch. Není to ale jenom o známkách. Je to o všem, co člověk dělá navíc. Jak aktivní je ve školních projektech i mimo školu. Například projekt paměti našich sousedů, ten mě hodně bavil. Navštěvovali jsme jednoho z pamětníků v našem městě, poslouchali jejich příběhy a zaznamenávali je pro ostatní v budoucnu. Byla jsem i ve školním parlamentu a starala se o svoji třídu, k tomu zpívám, jak sólově, tak ve sboru Permoník a amatérsky hraji divadlo. Tak nějak neumím dělat jen jednu věc nebo se jen doma nudit a ono se to nasčítá. 

Všechno to zní zajímavě, chceš se něčím z toho živit? Jaký máš plán do budoucna?

Dala jsem si přihlášku na Gymnázium Karviná, ale taky na soukromou školu PRIGO v Ostravě. Ostrava se mi zatím líbí víc hlavně proto, že tam můžu složit mezinárodně uznávanou IB maturitu a škola také více spolupracuje s okolím, firmami a podobně. Ráda bych pak pokračovala na práva, asi do Olomouce, ta mě taky moc zaujala a zároveň nechci být daleko odsud. Na základě mých zájmů a výsledků mi taky následně doporučili vysokou školu v Amsterdamu, obor kriminální práva, takže kdo ví… Ale vrátím se. Mám tady rodinu, sbor, mám to tu ráda. Karviná podle mě není dobré místo pro pravý studentský život, ale později když se chcete usadit, je pro to Karviná skvělá. Nic není daleko, spousta zeleně (i když já bych ráda ještě více a rozmanitější), je tady fajn kino, všechno pro rodinný život, ale pro mladé toho moc není.

Co pro mladé ti tady vlastně chybí? 

Například střední školy. Ne, že by jich tu bylo málo, ale tak jak je znám já a podle toho co, o nich vím, všude se učí stejně. Tak trochu zastaralým způsobem. Místní školy ještě nepřijaly moderní trendy a způsoby a nemají tolik návazností na praxi a spoluprací s vysokými školami. A pak by to chtělo taky nějaký klub. Nemusí to být jen diskotéka (i když i ta by byla fajn), ale i něco pěkného, klidně tematického, kam se dá zajít posedět a pobavit se.

Petro, často si povídám s lidmi o generaci staršími, ale vidíš i ty změny ve městě?

Určitě jo, i když já nejsem člověk, který by se moc toulal venku (smích). Moje cesty jsou většinou „park – Corso – domů“ a pak většinu času trávím na „ZUŠce“, ale rozhodně změny vidím. Třeba se předělává bazén, který už byl otřesný, staví se nový skate park, který moji kamarádi a známí chválí, lodičky, tam chodíme často, nebo dětské hřiště v parku. Oproti tomu, jak to vypadalo dřív, je to moc fajn. Dřív jsme si říkali: „Hej pozor, tam je blbá deska“, nebo „tam nešlapej“ a teď je to moc fajn. Už to není pro můj věk, ale občas se taky sklouznu (smích). Otevírá se tu spousta podniků a kaváren, ale chtělo by to něco pro mladé, jak už jsem říkala. Jinak mám pocit, že pokaždé když se odněkud vrátím, otevře se něco nového. Kamarádky mi říkají pojďme tam nebo onam a já na to vždycky kdeže? Je to fajn.

Už jsme to trochu nakousli, že zpíváš v Permoníku. Co to pro tebe znamená a jaké to bylo v New Yorku?

Permoník je moje srdcovka, v posledních letech mi sbor zabral tolik času, že už je to pro mě automatická součást života, bez které si ho neumím představit. I když občas „mrmlám“, když musím na zkoušku, neumím si představit, co jiného bych dělala. Když mě vybrali pro cestu do New Yorku, měla jsem ohromnou radost. Počet těch, kteří mohli jet byl omezený. Znamenalo to ale taky tvrdě si tu příležitost odpracovat. Můžu jet, ale musím se hodně snažit. Přibyly další zkoušky, i v neděli, museli jsme se naučit novou choreografii i příběh. Byl to stres, ale kdyby to bylo třeba, za zážitky z New Yorku bych podstoupila dvakrát takový.

New York je opravdové velkoměsto, všude vysoké mrakodrapy, velké domy, sochy, úplně jiná kultura i lidé, wau. Asi nejvíc mě ale dostala Carnegie Hall samotná. I když naše vystoupení tam byl obrovský stress, pro mě to byl i hřejivý pocit – teď jsem tady já a na takovém slavném místě lidem v publiku s ostatními předávám příběh a rozezníváme sál. Jako sbor jsme už dříve vyhráli možnost uvést právě tam premiéru nové písně skladatele jménem Alec Schumacker. Byl tam s námi, zkoušel s námi, byl neuvěřitelně milý a jednal s námi jako s kolegy, profesionály, ale i jako s kamarády. To bylo super. Stejně tak workshop s jednou porotkyní soutěže, která nás učila, jak správně dýchat, a další věci. Bylo to skvělé. A co teprve noční Time Square, to slavné místo, které znám ze všech filmů. Tolik lidí v osm hodin večer jsem ještě nikdy neviděla, ty barvy, hudba, zvuky. Byl to zážitek. 

K tomu všemu opravdu zvládáš ještě divadlo?

Určitě. Máme divadelní skupinu Divoši a nedávno jsme poprvé odehráli veřejné divadelní představení s názvem Muž jménem Ove, podle stejnojmenné knihy. Představení mělo 45 minut, což je pro nás amatéry hodně velké divadlo. Ještě k tomu se konalo jako součást velkého divadelního a baletního večera v domě kultury v Karviné a povedlo se. Rozhodně to není naposledy. Příští rok bychom rádi s představením zajeli někam na přehlídku, ale tentokrát s kompletně naším představením. Je nás 10 divochů a těšíme se na to.

Prosím tě, Kde bereš motivaci a energii pro to všechno?

Já nevím (smích). Prostě to tak mám, nechci jen sedět a nudit se, když můžu dělat tolik věcí. Jedna mi nikdy nestačí. Nedávno jsem nad tím přemýšlela a přišla jsem na to, že chci mít co vyprávět. Chci mít vzpomínky a příběhy, jaké mi vyprávěli rodiče nebo třeba babička, a předat je dál, až jednou budu mít své děti nebo bavit lidi okolo.

Vypadá to, že máš velké plány a docela jasno. Tušíš, jak to bude všechno vypadat za 10 let?

Snad už budu mít dostudováno a budu mít vlastní byt, ale sedět v něm nebudu (smích). Chci ještě cestovat a poznávat svět. Karviná by mohla být modernější, více pěkných opravených budov, jako ty na náměstí. Když jsem teď přijela a zašla na náměstí, říkala jsem si: „Počkat, tady je něco špatně. Kde je ta ikonická zelená síť…?“ To se povedlo a mohlo by se stát s dalšími budovami v Karviné. Taky by mohla být ještě zelenější a květinová, barevná a zase plná lidí jako dřív.

Jan Dittrich