Ivo Petr: Karviné bych přál injekci v podobě slušné práce a světovou architekturu

15.01.2021

Cestovatel Ivo Petr je na horách jako ryba ve vodě. S náčelníkem klubu horských šílenců a milovníků dlouhých cest, jak se píše na webu AplinTrek, jsme si povídali nejen o šílenství do hor a zážitcích z cest po celém světě, ale i o jeho vztahu ke Karviné.

Přestože loňský rok cestování nepřál, stejně jste stihl zajet do Chile, Itálie, Švýcarska nebo na Slovensko. Nemluvě o stovkách dalších míst v předešlých letech. Je těžké vybrat jedno, které vás třeba překvapilo, nebo se vám dostalo pod kůži víc než ostatní?

I když nejezdím nikdy na to stejné místo, jsou oblasti, kam se rád vracím. Určitě mezi ně patří Jižní Amerika, to je úplně jiný svět a velká pohoda pro cestování. Třeba v Chile jsem byl loni už po osmé, pokaždé jinde. Mezi ta oblíbená místa patří taky Norsko a Balkán. A protože cestuju hlavně do hor, které jsou tím hlavním magnetem, ale není to jen o horách, ale taky o lidech, krajině, kultuře, historii nebo o jídle a dalších potěšeních, mám moc rád Itálii, kde se to všechno krásně snoubí dohromady.

Co vlastně máte na cestách a na horách nejraději?

Sportovní výkony v horách jsou pro mě vedlejší. Důležitá je krása hor, řekněme estetický vjem – obloha, krajina, voda, barvy. A rád ty pocity sdílím, sdílená radost se znásobuje, a proto nikdy nejezdím sám. Když si představíte takového cestovatele, a že jich dneska na světě je, všichni vlastně mají něco společné. Jsou to často samotáři anebo před něčím utíkají. Já to tak nemám, partu lidí mám rád a je to čistá radost.

Jste náčelníkem „klubu horských šílenců“. Co to o vás vlastně říká? Je to někdy nebezpečné, nebo na hraně, nebo jste jen šílený do hor?

Ta šílenost v tom asi trochu je. Minimálně se nebojíme ničeho, třeba se tři týdny plahočit v potu Himalájí, a baví nás to. Je to hlavně o mě, cesty vždycky naplánuju, všechno organizuju, hledám na cestách i ty kulturní hodnoty, o kterých byla řeč. AplinTrek je parta kamarádů, co na plnění snů nepotřebuje cestovky. Děláme to „po staru“, alespoň co to jde, protože cestování se hodně změnilo. To znamená, že se snažíme být naprosto soběstační. Ideální je mít obývák, kuchyni i ložnici s sebou na zádech a jenom ctít místní pravidla, což je vždycky důležité. Ale cestuju už 40 let, mám srovnání, a jsem rád, že jsem poznal svět, jaký byl v těch uplynulých letech, a ne v těch letech, které teprve přijdou. Společnost začíná být pohodlná, i cestovky zaměřené na sportovní cesty ubírají z čistých zážitků a přidávají na komfortu. Svět je přelidněný a cestování je otevřené více lidem. Takže někdy je to jinak, než byste chtěl. Někde musíte zaplatit, třeba 2000 amerických dolarů za průvodce a nosiče na Kilimandžáro, jinak se tam nedostanete.  

Čechů jste na cestách potkal určitě mnoho. Ale narazil jste se na cestách na někoho, kdo byl z Karviné nebo znal Karvinou?

Určitě jsem narazil na hodně lidí ze Severní Moravy, i když přímo Karviňáka si nevybavuju. Ne všichni jsou ale na cestách sdílní a chtějí se bavit, takže kdo ví. Jinak jsou Češi doslova všude, což nemyslím zle, spíš naopak. Jsme jedním z nejvíc zcestovalých národů, nebojíme se, nic nepotřebujeme. Máme ty cesty na vlastní pěst trochu v sobě, to mě baví.

Jaký máte vztah k Beskydům, které máme nejblíž?

Už jako dítě jsme s rodiči nachodili všechny hory okolo, včetně Slovenska. A jak jsou ty poslední měsíce specifické a moc si toho nenaplánujete, za cesty po Česku jsem docela rád, člověk to vlastně jinak pořád odkládá. I Beskydy už se trochu liší, hlavně místa blízko aglomeracím jsou dnes oblíbená a plná lidí. Možná proto mám raději Slezské Beskydy. Taky se snažím k horám přistupovat jinak, hledám si témata. Najdu si třeba Gutské peklo a vodopády, chodím i díky skvělým aplikacím mimo značené cesty na neobjevená místa, která jsou fantastická. A ještě jedna věc je jiná. Kůrovec způsobil, že máme z mnoha míst nové rozhledy. Což je na jednu stranu fajn, ale to kácení mě samozřejmě mrzí a hory i cesty jsou kvůli tomu zničené.    

Na cestách trávíte tolik času, že to až vypadá, jako by pro vás domov nebyl tak důležitý. Zasteskne se vám někdy vůbec po domově?

Určitě ano, Česko miluju, mám tady maminku, sourozence, děti. Žijeme v nádherné zemi.

Je pro vás Karviná něčím výjimečná?

Těžko říct, jsem původem z Ostravy, do Karviné jsem se přiženil, i když je to už třicet let. A nemám myslím vztah k místům jako takovým. Jestli něco, tak jsou tady asi ty nejkrásnější ženy. Možná je to původem a tím národnostním mixem, nevím, ale je to tak.

Jaké jsou návraty do Karviné? Na co se vlastně těšíte nejvíc?

Hlavně na rodinu a kamarády. Dříve na děti, když ještě byly doma. Na město jako takové popravdě zase tolik nemyslím a musím i říct, že když se vracíte od čerstvého vzduchu z hor, tak tady ten náš místní vzduch už od Bohumína cítíte, a to mi vadí. Nechci si ale stěžovat, nemáme na co nadávat, když se setkáte s obnaženým světem, kde není nic, ani přístup k pitné vodě, a lidi si nestěžují, pak se teprve pozná.

U cestovatele se tak nějak předpokládá, že má kladný vztah k přírodě. Karviná je průmyslové město, okolní příroda dlouhá léta strádala. Jak je na tom město z vašeho pohledu?

I když třeba nijak nevyniká, Karviná je dobré místo pro život. Hodně lidí si o Karviné myslí, že je to konec světa, a to mě mrzí. Záleží na vegetačním období, na podzim a v zimě působí město trochu pošmourně a smutně, ale hlavně na jaře a v létě je Karviná krásně zelená. Město je pěkně upravené, služby tady fungují dobře. Park, který máme přímo ve městě, to je unikát. A jsou tady i další skvosty, jako třeba zámek nebo nová knihovna. I okolí města se v posledních dvou dekádách dost proměnilo k lepšímu, mám to taky dost prochozené. Dvacet let nazpět to byla měsíční krajina. Dneska je okolí na mnoha místech rekultivované a příroda se vrací přírodě.

Co by se ve městě mělo změnit? Kdybyste třeba mohl změnu rovnou zařídit.

Karviná se potýká hlavně s odlivem lidí, špatnou nabídkou práce. Když na to pomyslím, moje děti ani nikdo z jejich spolužáků ve městě po škole nezůstaly. Takže by to chtělo nějakou injekci v podobě slušné práce, dobrého zaměstnavatele. Taky si myslím, že tady chybí velká architektura. Třeba Ostrava má DOV, unikát, který pohled na město zvenčí úplně změnil, i když ta proměna města fakticky trvala dlouhá léta. Ostrava je možná pro porovnání moc velká, ale i v malých obcích vznikají krásné věci, a najdou se i další příklady. Nedávno jsem byl v Novém Boru v Čechách, kde místní sklářská firma Lasvit předělala a dostavěla původní historické roubenky, dostali za to architektonická ocenění a dneska to chtějí vidět lidi z celého světa. Nebo třeba v Bielsko-Białe, kde staví krásnou koncertní síň. I šedé sídliště může být magnetem, když se třeba dá příležitost umělcům. Takže bych Karviné přál nějaký unikátní objekt světového významu. Něco, co by bylo radost tady mít a změnilo by vžitý pohled na město.

Michal Sobek